Hrubě pracovní verze! Překlad se nesnaží držet metrum, ale jenom řádkování
(přibližně), v řadě případů je závislý na překladech Karla Svobody a
Martina Pokorného
Koně, kteří mne podle mé
libosti nosí, mě táhli,
až mě dovedli na proslulou cestu k bohyni,
(var. překladu: až mě bohyně dovedly na proslulou
cestu,)
která po všech městech vede znalého muže.
(var. textu: ... vede vidoucí světla.)
Po ní jsem se dal, neboť po ní mě vezli rozumní koně
táhnoucí vůz a cestu dívky ukazovaly.
Náprava v hlavicích kol jak píšťala zněla,
neboť po obou stranách ji prudce hnala dvě
okrouhlá kola,
když rychle spěchaly Sluneční dívky,
aby mne dovedly ke světlu, příbytky Noci opustily
a závoje z hlav svých rukama sňaly.
Stojí tam brána, k níž vedou dráhy Noci a Dne,
nadpražím objata jest a dole kamenným prahem.
Onu aithéru (jasnou?) bránu pak veliké veřeje plní,
střídavé klíče k nim má přísná Spravedlnost (Diké).
Jí dívky
domluvily něžnými slovy,
přemluvily ji chytře, aby přivřenou závoru rychle
od brány odsunula. Tu rozletěla se brána,
břevna pak pokrytá kovem a spojená čepy i hřeby
střídavě otáčela se v jamkách a široký otvor
dveří zcela se uvolnil. Hned pak dívky
po cestě branou přímo řídily vůz i koně.
Tehdy mne bohyně vlídně přijala, chopila rukou
moji pravici a tak slova vyřkla a mluvila ke mně:
„Vítej, mladíku, který ses spolčil s nesmrtelnými
vozatajkami,
a na koních, kteří tě nesou, jsi přibyl do našeho
domu.
Nebyla to zlá sudba, která tě přivedla
touto cestou – je totiž mimo dráhy lidské -,
nýbrž zákon (Themis) a právo (Diké). Máš tedy zvědět všechno:
Jednak neochvějné srdce okrouhlé Pravdy,
jednak domněnky smrtelníků, v nichž není pravdivá
přesvědčivost.
Přesto však poznáš i to, že tyto domněnky
mohou být přijatelné, díky procházení veskrze všeho.
B 1. 1-30 = Sextos
Empeirikos, Adversus mathematicos VII, 111
Paraphrasis: Sextos Empeirikos, Adversus mathematicos
VII, 112-114
B 1. 28–32 Simplikios, In De caelo 557, 20
Avšak i Parmenidés, který mluví
hádankovitě, říká o naději ve své básni toto:
Pohleď, jak nepřítomné (vzdálené) je
mysli stejně pevně přítomné (úplně blízké),
vždyť jsoucí se přece od jsoucího odtrhnout nedá,
ani když se rozptyluje veskrze po celém světě,
ani když se zase spojí.
Zbývá již vyprávění (mythos) pouze o jedné cestě:
Že jest. Jsou na ní velice četná znamení,
že jsoucí je nezrozené a nehynoucí,
neboť je celoúdé, neochvějné a neukončené.
Aniž kdy
bylo, aniž bude, vždyť jest nyní, zároveň vše (celé
zároveň?),
jedno, souvislé. Vždyť jaký chceš pro ně vyzkoumat
původ?
Jak a odkud by vzrostlo? Že by bylo z nejsoucího,
ti nelze (nedovolím) říkat ani myslet; neboť nelze ani
myslet,
že není. A jaká as nutnost by přiměla jsoucí,
růst později nebo dříve, když by se počínalo
z ničeho?
Tudíž musí buď veskrze být – nebo naprosto nebýt!
Ani že
z nejsoucího by cos jiného vzniklo,
nesvolí důvěry síla, a proto Diké
neuvolňuje jsoucí z pout, aby vzniklo nebo zašlo,
nýbrž je drží. Rozsouzení teď záleží na tomto:
Jest nebo není? Je však už rozhodnuto tak, jak nutno:
(Pominout) tu cestu, která není myslitelná ani
vyslovitelná,
neboť není pravdivá; a tu druhou, že jest, za správnou
uznat.
Jak pak by se jsoucí potom odloučilo? Jak pak by také
vzniklo?
Jestliže totiž vzniklo, není, ani jestliže kdys má
být.
Tak je tedy vznikáni uhašeno a zánik mimo dosah.
Ani je (jsoucí) nelze rozdělit, vždyť je celé stejné,
není ho zde trochu více, což by mohlo spojení bránit,
ani zas trochu méně; vše je přece naplněné jsoucím.
Tím je vše souvislé, neboť se jsoucím jsoucí se stýká.
Je také nepohnutelné, v sevření mocných pout,
bez počátku a bez ustání, vždyť vznik i zánik
daleko zahnány byly, odvrhla je totiž jistota pravdy
(pravdivá důvěra?).
Totéž a v tomtéž trvá, o sobě samo spočívá
a takto stálé zase trvá. Mocná Nutnost (Ananké) je
totiž drží
v poutech meze, která je dokola svírá,
ježto ustanovení (řád, themis) nemůže být bez konce;
je totiž bez potřeb, by všechno potřebno bylo (? –
jinak by totiž potřebovalo vše?).
Toutéž věcí je myslet a myslet, že jest, neboť větu
bez jsoucího, v němž je vždy myšlení vyřčeno,
nijak
myšlení nemůžeš nalézt, vždyť není a nikdy nebude
nic jiného mimo jsoucí, neb Moira je sevřela pouty,
aby bylo vždy celé a bez hnutí. Proto vše bude
pouhým jménem, co lidé si vytkli věříce pevně,
že je to pravda: Vznikat a zanikat, být a též nebýt,
měnit svoje místo a barvu měnit jasnou.
Nejzazší hranici majíc, je jsoucí ze všech stran zcela
ukončeno a obdobné útvaru vykroužené koule,
od středu všude je stejné a ani o málo větší,
ani o málo menší nemůže být zde nežli onde.
Není přec nejsoucího, jež by mu bránilo dospět
k stejnosti, ani není možno, by jsoucího zde bylo
více,
jinde zase méně, než jest, neb celé je neporušeno.
Je totiž sobě odevšad rovné a stejně k mezím
spěje.
Zde já pro tebe již končím o pravdě hodnou vší víry
řeč i myšlenku, odtud pak pouhé domněnky lidí
smrtelných poznávej, vyslechna slov mých pořádek
klamný.
Dvoje podoby se lidé rozhodli pojmenovat.
Jednu z nich netřeba uznávat, v tom se
mýlili oni,
protivná přiřkli jim těla a navzájem odlišné zcela
dali jim znaky:
Jedna je plamenný aithéru oheň,
mírný, velice lehký a se sebou veskrze stejný,
ne však s podobou druhou. I tato prý o sobě trvá,
protikladná temná noc, tělo husté a těžké.
Tento řád světa celý ti vyložím, podobný pravdě,
abys míněním lidským již nikdy předstižen nebyl.
B 8. 1-52 = Simplikios, In
Physica 144, 29 (po 28 A 21)
B 8. 1-14 = Ders. 78, 5 (po B 7, 2)
B 8. 3-4 = Kléméns Alexandrijský Stromata V,
1132, 2
A "veliký Parmenidés", jak ho nazývá
Platón v Sofistovi, uvažuje o božství takto:
znamení mnohá, že nevzniká jsoucí ani
nezaniká,
celistvé, jedinečné, je nehybné, ani nevzniká.
B 8. 38 = Platón,
Theaetetus 180d
B 8. 39 - cfr. Melissos 30 B 8 (in: Simplikios, In De
caelo 558, 19)
B 8. 42 - cfr. Simplikios, In Physica 147, 13
B 8. 43–45 = Platón, Sophistes 244e
Cfr. Eudémos, in: Simplikios, In Physica 143, 4:
B 8. 44 = Aristotelés, Physica III, 6; 207a15
B 8. 50-61 = Simplikios, In Physica 38, 28
B 8. 50-59 = Simplikios, In Physica 30, 13
B 8. 52 = Simplikios, In Physica 147, 28
B 8. 53-59 = Simplikios, In Physica 179, 31
B 8 /2 = Scholion ad Parmenid. B 8. 56-59
= Simplikios, In Physica 31, 3
A o kousek dál zase:
Když pak již všechny věci jsou nazvány světlem a nocí,
a ty když jsou podle svých sil přiřčeny určitým věcem,
tu je vše zároveň plné jak světla, tak nezjevné noci,
jež si jsou rovny, neboť jedno z nich nemá žádný
podíl v druhém.
Ukazuje se, že oba jsou počátky (principy) a že jsou
protikladné.
Pokud jste ale dospěli k pravdivému
učení, pak si, chcete-li, poslechněte příslib
Parmenida z Eleje:
Poznáš přirozenost aithéru i všechna
znamení v aithéru,
a čisté neposkvrněné pochodně Slunce
nevídaná díla, i odkud to všechno svůj původ vzalo.
Vyzvíš skutky obíhajících světel i přirozenost Měsíce
s okem kruhovým,
dozvíš se též o obklopující obloze,
odkud vznikla a jak ji vedením spoutala Nutnost,
aby držela hranice hvězd.
(Překlad zlomku Parmenida podle Havrdova vydání
Strómateis:)
Poznáš povahu nebe a všechny nebeské
značky,
ničivé dílo čisté a svaté pochodně Slunce,
zjistíš, kde má to svůj původ. Poznáš i okrouhlé oko
Luny, povahu její i dílo, jež putujíc koná.
Dozvíš se také, odkud se vzala obloha celá,
která vše dokola drží, a v poutech že vede ji nutnost,
aby se hvězdy držely v mezích.
Parmenidés o původu
vnímatelných věcí říká:
Jak Země a Slunce i Luna,
jakož i společný aithér (jas?) a Mléčná dráha nebeská,
a nejzazší Olymp i horká síla hvězd spěchaly
vznikat.
Parmenidés podává původ všeho, co vzniká a zaniká, až
po části živých bytostí.
Jak totiž
každý má smíšení údů různě se srážejících,
tak se lidem dostává mysl. Vždyť totéž je [ta věc],
která myslí, jako lidem přirozenost údů,
jak všem, tak každému. To, co převládá, je totiž
myšlenkou [způsobem myšlení].
B 20 =
Hippolytos Rom., Refutatio omnium haeresium V, 8; p.
97, 2 W.
B 21 = Áetios II, 30, 4 (Dox. 361b 24)
B 22 = Súda, s. v. hós lian (=
Platón, Parmenides 135a)
B 23 = Súda, s. v. makarón nésoisin
B 24 = Suetonius (Miller Mel. 417)
B 25 = Stobaios,
Anthologium I, 15, 2b (= Eclogae I, 144, 19 Wachsm.
= Empedoklés B 28)