Zdeněk Kratochvíl:            Dějiny antické filosofie   -   podrobný syllabus kuzu

Poslední aktualizace:  8. 9. 01

Určeno studentům PřF UK jako kurz ke splnění fakultního požadavku filosofie nebo jako výběrový kurz.
Přehledný úvod do problematiky a pojmosloví antického myšlení. Sleduje řecké myšlenky a pojmy, které pak trvale působí v Evropě. Důraz na souvislosti dějin filosofie s proměnami vědy a s obecně kulturními kontexty.

Leots to bude 12. repríza v legálním prosředí.

(Podmínky atestace a literatura)

Okruhy témat:

1.   Co je filosofie, čím se liší od vědy, náboženství, mýtu, umění. Filosofie řecká, indická a čínská. Vznik filosofie, vznik vědy. Nástupci řecké filosofie: řečtí křesťané, Latiníci (pak latinští křesťané a evropská školní filosofie), Arabové, Židé... Vzájemné vlivy Řecko - Indie ? Periodizace dějin filosofie, zvláštnosti jednotlivých epoch. Periodizace řecké filosofie.

2.   Mýtus (příklady z Mezopotámie a Řecka). Epos jako básnické zpracování mýtu. Mytologie - epicky logizující zpracování mýtů. Sapienciální (moudrostní, „gnómická") literatura - v Řecku 7 mudrců. „Poznej sebe sama". Role geometrie v archaickém myšlení (Thalés).

3.   Miléťané:
Thalés - geometrie, astronomie, „hylozoismus".
Anaximandros - mapy, sluneční hodiny (gnómón); rovnováha koloběhu světa „odvíjením" a zanořováním protikladů „věčným pohybem", živly, apeiron.
Anaximenés - role vzduchu, meteorologie, ztrapnění experimentální metody.

4.   Pýthagorejci:
Teorie protikladů. Kosmos, teorie (theória), harmonie. Číslo (arithmos), souvztažnost aritmetiky a geometrie. Duše (psyché) v novém pojetí: jako harmonie, jako myslící, jako věčná a cyklující (metempsychósis). Pýthagorejská společnost: posluchači (akusmatici, exoterní) a zasvěcenci (matematici, esoterní). Zvláštnosti pýthagorejské vědy: spekulace, heliocentrismus, podivínství.

5.   Eleaté, atomisté.
Xenofanés - sarkasmus vůči mýtu i pýthagorejství, logizace náboženství, filosofický monoteismus.
Parmenidés - cesta důsledného myšlení; „jsoucno"; Jedno jest; nejistota všeho vnímaného, tj. fysis. Předpoklady logiky a metafyziky, „zastavovatel jsoucna".
Dědicové: Zenón (aporie proti možnosti pohybu, prostoru...); Melissos. Následky u sofistů (Gorgiás) a atomistů.
Leukippos - atomos.
Démokritos - poznání pouze logickým myšlením; jsoucí atomy ve jsoucím nejsoucnu (prostor); principy poznávací redukce, princip kompozicionality; skepticky asketická etika.

6.   Hérakleitos z Efesu:
„Vše plyne." Proti domněnkám slavných a slávě mocných. Proti geometrizaci světa. Proti pouze formálním postupům myšlení. Paradoxy části a celku. Ustavičná proměna uvnitř kosmu. Přirozenost (fysis), protiklady, živly. Skrytá harmonie. Metafora spánku a probuzení. Osudová řeč (logos). Duše ve světě, individuální úroveň osudu (daimón). Záměrně ne-vědecká koncepce.

7.   Empedoklés a Anaxagorás: „Nic nevzniká a nezaniká, pouze se mísí."
Empedoklés: 4 živly, „kořeny" fysis; pojetí látky (hylé); láska (filia) a svár (neikos); koloběh: chaos, kosmos, sfairos; vnímání božství; reinkranace.
Anaxagorás: teoretik, demytologizace kosmu. Infinitesimální „zárodky", vlastnosti. „Redukce" na kvality. Nús (rozum, duch) jako pořádající princip. Metabolismus. Intelektuální etika.

8.   Tragédie (Aischylos, Sofoklés, Eurípidés) a komedie (Aristofasnés). Sofisté a Sókratés.
Sofistické hnutí: učitelé, mobilita, věhlas, právní a politické aplikace rétoriky a logiky.
Gorgiás (agnostik, právo silnějšího); Prótagorás (relační poznání, „lidská práva").
Sókratés jako historická osobnost (u Aristofana, Xenofóna): zvláštní sofista, tazatel.
Platónova legenda o Sókratovi: Tazatel, „porodnické umění myšlenek" (techné maieutiké), mistr dialogu, prototyp filosofa, apollónský hrdina. Výklad Obrany.

9.   Platón jako racionalista:
Vědění a mínění. Pojmy a dojmy. Dialog.
Dialektika (logika): pojmový rozbor (diairésis), souhrn; důkaz (elenchos).
Podobenství o úsečce, 4 způsoby bytí (ideje, matematické entity, běžné věci, nápodoby), kterým odpovídají 4 stavy duše (intelektuální nazírání, rozum, důvěra, napodobování).

Idea a eidos (druh). Statut existence druhů.
Intelektuální etika (sublimace) a politika (totalitní, vyhnání umělců z obce). Akadémie.

10.  Platón jako náboženský myslitel a mystik:
Podobenství o jeskyni.
Podobenství o Slunci. Světelná metaforika poznání. Přeznačení Apollónova kultu.
Nové pojetí duše. Podobenství o duši (metempsychósis). Role Eróta. Role krásy. Anamnésis.

11.  Aristotelés:
Dialektika (logika): pojem v řeči, práce s pojmy, třídění podle obecnosti, definice, výrok (soud), důkaz (syllogismus).
Vědění cestou zobecňování (indukce) z empirie (a posteriori). Problémy indukce. Dedukce (a priori).
Substamce a akcedenty. Látka (hylé) a tvar (morfé). Příčiny: účinná (efficiens), účelová (finalis), látková (materialis), tvarová (formalis). Důkazy boží existence (První nehybný hybatel).
Rozdělení filosofie, jednota vědy. Věda jako logický model empirie. Zoologie. Paradoxy Fyziky.
Umírněná etika. Lykaion.

12.  Řečtí stoici:  Zénón z Kitia, Kleanthés z Assu, Chrýsippos. Stoa.
Kanón: Logika a rétorika, fyzika a theologie, etika a politika.
Kriterion: Skutečné je to, co zkušenostně působí, nebo na co může být působeno.
Triáda aktivity: pneuma (vanutí), tonos (nepětí), logos (rozum).
Stoická fyzika: experimenty - zvuk, teplo, proměny energie. Paradoxy „zákona" zachování.
Stoická etika, její římská popularizace.

13. Epikúrejci a skeptici:
Epikúros: atomismus; životní slast (hédoné); daleko od bohů, smrti a všech tužeb.
Skeptici: životní (Pyrrhón, vliv Indie) a akademičtí (Arkesilasos - nezaujaté zkoumání).
Skepse (zdržení se úsudku) oproti dogmatu (tvrzení). Argumenty proti jistotě poznání (sen, divadlo). Skeptická věda.
 

Atestace: Zkouška nebo zápočet.
Zkouška za výklad tématu (rozumná odpověď na otázku). Každý dostane nahodile vybrat z jednu ze dvou výrazně různých otázek, každá tak v rozsahu 1/2 přednášky. Předpokládá se cca 15 min výklad. Hodnotí se znalost pojmosloví a schopnost s ním zacházet, nikoliv vlastní stanovisko, takže mohou uspět stejně i přesvědčení marxisté, tomisté, pozitivisté a ostatní podivíni.
Zápočet za písemný referát charakteru článku publikovatelného v populárním časopise nepříliš špatné pověsti. (Podrobnější specifikace po přednáškách a v konzultačních hodinách.)

Literatura:
Minimum je antická část jednoho z následujících titulů a zohlednění odpřednášené látky:
Maria Fürst: Dějiny filosofie; Praha
Zdeněk Kratochvíl: Mýtus, filosofie, věda I.; Praha 1993, 1995
Ivo Tretera: Nástin dějin evropského myšlení; Praha 1999
Další doporučená (nepovinná) spec. literatura při jednotlivých přednáškách.

Na podrobný syllabus nezávazného pokračování kurzu: Filosofie středověku a renesance
Zpátky na moji práci na PřF UK
Zpátky na domovskou stránku fysis.cz