Cestovní zpráva 2003 (taky verze RTF)

Soukromá cesta (28. 6. až 13. 7. 2003) za účelem venčení a plavení rodiny byla využita k prospekci všech musejí na Bulharském pobřeží a k zopakování návštěvy zajímavostí na bulharském jihovýchodě po skoro 30 letech.
Příjemné bydlení v Sozopolu (viz www.sweb.cz/brmil), lodní náruživost pana domácího a musea učinily pobyt mezi četnými koupači (oblíbené pejorativum Dr. Tomáše Vítka) bulharské, české i jiné provenience snesitelným. Podařilo se vyhnout extrémním kumulacím koupačů kolem přízračných staveb socialismusu i nově zaváděných blbostí kapitalismusu na Zlatých Píscích a na Slunečním Pobřeží. Cenová dostupnost bulharské kuchyně (40 až 60 Kč za dobrou večeři v hospůdce) a vína (54 Kč za prvotřídní sedmiletý Kabernet v samošce - a stejně tolik za kilo výtečných černých oliv dovážených z Turecka) vedly k všeobecnému ztloustnutí, neboť si zde člověk může bohatě dopřát celkem funkční nápodoby lecčehos, po čem v Řecku často jenom slintá. K bádání v oblasti retsinosofie cesta ovšem nepřispěla, neboť retsina zde bohužel nebyla vynalezena.
Pozoruhodnosti pobřeží dále popisuju ve směru od severu k jihu.

Archeologická musea: Varna, Burgas, Nesebar, Sozopol

Antické areály: Akropole a pohřebiště v Sozopolu (Apollónia Pontiké).

Ostatní pozoruhodnosti: Nesebar, Sozopol, ostrov Sv. Ivana, Ropotamo, Carevo, Balgari, Achtopol; bulharská veřejná doprava a téměř mystické očekávání „příchodu sezóny".

    Archeologická musea na pobřeží:

Skoro všude je velice zajímavý neolit i chalkolit (plastiky bohyň, zlato), pak thrákové od bronzu po železo (15. BC až 5. AD), něco málo řeckých pozdně archaických věcí z počátků řecké kolonizace těchto míst (kolem 600 BC), něco málo řecké klasiky a hellénismu, dost římských věcí, Byzanc a nakonec středověké Bulharsko, konče ikonami z 19. věku, které často ještě navazují na dávné thrácké motivy (např. jezdec s kopím).

Bulharská musea člověka velice příjemně (s výjimkou Nesebru) překvapí: fungují (s výjimkou Achtopolu), mají zajímavé exponáty i pěkné budovy, exponáty jsou popsané (bulharsky a anglicky, byť poněkud svérázně), personál je velice milý (s výjimkou Nesebru) a někdy až dojatý, vstupné je mírné, smí se tam fotogravofat! Přesto většina z nich zeje prázdnotou, neboť do Bulharska se lidi jezdí koupat. Věci, kolem jakých je v Athénách nával a v Ankaře dost lidí, si tady člověk může prohlížet naprosto nerušeně.

Varna: Největší a nejlepší! Četné plastiky bohyň od 5. tisíciletí, velkolepý zlatý poklad z 5. tisíciletí, thrácké náhrobní reliéfy a keramika, řecká keramika z místní kolonie Odéssos i importy z Attiky, římské věci, plastiky thráckých a orientálních bohů z římské doby, věci z hrobky místního „kněze a fysika", ikony. To vše v moc pěkné starší budově, některé věci dokonce osvětlené. Popisky někdy asi přeceňují stáří a občas pletou bronz a chalkolit. Katalog je bulharsky a francouzsky. Na dotaz, jestli se v museu smí fotografovat bez blesku, reaguje mimořádně vlídný místní personál omluvou, že skla jsou dost upatlaná. V celé velké budově jsme potkali jenom dva návštěvníky, protože koupači chodí ve Varně do Musea moře zhlédnout vojenská letadla a do Delfinária.

Nesebar: Co do obsahu nejslabší z navštívených museí, co do personálu ostuda bulharského musejnictví. Je tu jenom pár zajímavých pozdně antických věcí k poctě Hekaty, Kybelé, Dionýsa a Sozipola a něco ikon. Anglické překlady popisek jsou občas nesmyslné. Za fotografování se zvlášť platí. Dost návštěvníků, protože do Nesebru se ze sousedního Slunečního Pobřeží jezdí za suvenýry a zdáním kulturnosti, přičemž se koupači fotografují u torz středověkých kostelů a lezou po nich. Někteří jdou v napodobování kultury až tak daleko, že zabrousí i do musea, zlákáni snadno nalezitelnou moderní budovou.

Burgas: Menší leč velmi dobré museum ve starém domě skrývá zajímavé thrácké věci (včetně kultických), řecké a římské plastiky a keramiku i něco bulharského středověku. Popisky obsahují i kuriosní detaily o názvech státních podniků, v jejichž areálu byly předměty nalezeny. Pan pokladní nám půjčil několik stran strojopisu s českým popisem expozice, místy dost roztomilým. Pak jenom kvůli nám všechny sály i vitríny porozsvěcoval a jedna paní se pustila do pucování vitrín.

Sozopol: Neolit a chalkolit tu je, ale míň pohledný a dost nezajímavý, pár opravdu pěkných řeckých věcí počínaje pozdně archaickou dobou, bizarní drobné terakoty, římské sklo atd. Moderní expozice v nové budově, personál velice vlídný; návštěvníků málo, ale přece jenom nějací, protože Sozopol je bašta kulturnosti.

Achtopol: V tomto jinak milém místě jsme po řadě dotazů zjistili, že museum tam sice je, ale „nyní nepracuje". Možná až jestli zase někdy „přijde sezóna".

    Antické areály:

Akropole řecké Apollónia Pontiké je v Sozopolu na vršku dnešního Starého Města. Vidět je jenom pár zdí, vesměs z pozdní antiky, na které navazuje byzantská vrstva. Vedle je na byzantských základech bulharský středověký kostel, užívaný teď jako galerie.

Nekropole řecké Apollónia Pontiké je překvapivě dost daleko od akropole a těsně u moře, hned vedle velké pláže na jih od Sozopolu, mezi pláží a silnicí směr Carevo. Pobřežní linie se tady sice mohla trochu změnit, ale vykopané hrobky jsou stejně postaveny na mořském písku. V současnosti je nekropole občas užívána koupači ke kálení; seshora od silnice je ozdobena starou maringotkou na lešení z klád a z boku zase vrakem lodě, který tady dřív asi sloužil jako hospoda.

    Ostatní pozoruhodnosti:

Nesebar by byl půvabným historickým městečkem na ostrůvku spojeném molem s pevninou, nebýt davů koupačů, kteří sem proudí ze Slunečního Pobřeží plnit kulturní povinnost a nakoupit nesmysly za nesmyslné ceny. K jejich povozu a povyražení slouží absurdní vláček na zvláštní silničce. Bývala zde řecká Mesábria, pak byzantské město, ze kterého je vidět pár zdí, pak hodně kostelů z bulharského středověku a roztomilé dřevěné domy z 19. věku. Náhodně jsme potkali dvě hospody s „českou kuchyní" a snadno odolali halasnému zvaní. Před jednou povykoval asertivní výrostek, který po upozornění, že má české vlajky vyvěšeny opačně, křičel (cituji doslova): „Nekecejte! Já jsem u vás pracoval! Já vím všechno!" Z jeho zjevu usuzuji, že v Čechách pracoval jako zloděj nebo jako pasák.

Sozopol je zatím méně poničenou analogií Nesebru. Zkáza zatím tolik nepostoupila pro větší vzdálenost od obřích hotelových komplexů a pro menší počet kostelů. Řecká Apollónia Pontiké byla založena kolonisty z iónského Milétu asi r. 610 BC. Někteří učenci ji zaměňují s Apollónií na Krétě a tvrdí, že poradcem pro kolonizaci zde byl sám Anaximandros (viz jeho zlomek A 3 z Aeliana). Místní se poněkud účelově přidrželi tohoto omylu a jednu pěknou větší ulici na Starém Městě nazvali „Anaximandrova". (Anaximandros by musel slavně zakládat kolonii už jako mimino nebo batole.) Přesto je to příjemné iónské sídlo, zvláště o polednách nebo za úsvitu, kdy jsou koupači zalezlí. Jsou jich tu už taky davy, mluví: bulharsky, česky, polsky, slovensky, srbsky, rusky, makedonsky (zjištěni i 3 němci a něco maďarů). Kromě běžných koupačů je zde možno anthropologicky zkoumat sofijské mafiány (nebo aspoň jejich řidiče): Člověk sedí večer v příjemné hospůdce naproti pláži, kolem jsou celkem normální lidi ze střední a východní Evropy, ale po silničce kolem (kam smí jenom zásobování) občas projede obří auto tak od Mercedesu výše - často zvláštně upravené nebo s obřími reproduktory, aby ta „hudba" byla dobře slyšet na půl kilometru. Za volantem sedí tvor nejpodobnější snad větší gorile po lobotomii. Za chvíli jede zpátky (dál je betonové zábradlí), občas s blondýnou. Přesto nutno zdůraznit, že v Sozopolu je frekvence standardních balkánských ometáků mimořádně nízká a místo je to nečekaně slušné a vlídné.
Jak přišla antická Apollónia Pontiké (Černomořská) ke jménu Sozopol? Standardní verze praví, že tak městu začali říkat řečtí námořníci, neboť jeho přístav, opařený zdaleka viditelnou 16 metrovou sochou Apollóna nabízel záchranu z rozbouřených vln. Tedy: „Spásné město". Na reliéfu v muzeu v Nesebru je však pozdně antický reliéf s obřadem k poctě héroa Sozipola, kterým je zjevně Asklépios, syn Apollónův a polobožský lékař. Na kostele sv. Zosima v Sozopolu je zase deska z 19. AD s řeckým (!) nápisem „Svatého Zosima". Zdá se tedy, že v těchto končinách se překrýval námořní obchod, kult Asklépia jakožto Sozipola a křesťanské přeznačení svatým Zosimem, aniž by si místní dělali hlavu z nějaké té jednotlivé hlásky.

Ostrov sv. Ivana (dříve Bolševik) je největší Bulharský ostrov, oddělený asi kilometrovou úžinou od výběžku Sozopolu (naproti vojenskému přístavu). Na ostrově jsou prý nějaké římské zdi, pak pravoslavný klášter, pak vojenská základna. Prospekcí na místě byl zjištěn živý černý býk, několik divokých králíků, hejna racků, kamení, tráva a pramen Svatého Ivana s pitnou vodou.

Ropotamo je půvabná říčka obklopená lesíky, žabníky, užovkovištěmi a lekníništěm, ke kterému se vybírá vstupné, k našemu štěstí zjevně v nepřímé úměře k pigmentaci návštěvníka.

Carevo (dříve Mičurinsk) je postsocialistické koupačské městečko bez musea (jak se ukázalo až na místě), zajímavé jenom tím, že tudy vede hlavní silnice na Istanbul (přes Balgari), ze které tu odbočuje asfaltka podél moře na jih, do Achtopolu. Mají tady hezké útesy, na nich kapličku a u ní pinkpongový stůl, užívaný teď díky nové parkové lavičce u něj už jenom k rožni udělanému hned vedle. Památník na náměstí ztělesňuje socialistickou podobu Afrodíty.

Balgari je mile balkánská víska asi 20 km od Careva do vnitrozemí (vedle silnice na Istanbul), kousek za cikánským táborem v lese, hned za okrajem „hraniční zóny" (teď volně přístupné). Před chrámem sv. Eleny se zde každoročně koná „nestinarstvo", tedy místním pravoslavím inkorporovaný thrácký obřad plodnosti, při kterém „nestinari" kromě jiného v transu tancují na žhavém uhlí. Obřad přežil řeckou i bulharskou orthodoxii, tureckou nadvládu i komunismus a zatím přežívá i bulharskou verzi kapitalismusu, i když jeho zhůvěřilé nápodoby se prý provádějí pro turisty během sezóny v Carevu i jinde už od pozdně komunistické éry.

Achtopol je poslední štace civilizace na jižním pobřeží, tady končí asfalt a zdání Evropy. Městys oplývá pěknými útesy, nesmyslně velkou poštou a kinem, milou cukrárnu a socialistickými sgrafity s tématy z nejstarších dějin Bulharska. Mezi koupači se tu objevují dobrodružnější povahy, které zde v další cestě na jih zastavil konec silnice a turecká hranice bez přechodu. Malba na hospodě znázorňuje místní původ Dionýsova kultu a na náměstí vlaje nad dobrou kebabčárnou modrá vlajka EU s hvězdami.

Bulharská veřejná doprava v podmínkách bulharského kapitalismusu je ještě mnohem zajímavější než za předchozího Živkovova socialismusu. Dříve byla jízda autobusem dobrodružstvím tlačenice. Díky specificky provedené privatizaci tomu tak už není! Velké staré autobusy dceřiných společností státního podniku se hrkají většinou poloprázdné, protože až na pár výjimek jezdí teď už jenom po vsích, kam kromě pár tetek nikdo necestuje. Stojí asi tolik jako u nás v Čechách, což je ovšem při bulharských třetinových platech trochu dost.
Zato na hlavních trasách podél pobřeží jezdí teď jenom nové mikrobusy nových soukromých dopravců, některé dokonce ozdobené americkými vlajkami na opěradlech za hlavou! Na první pohled to vypadá jako noblesnější verze chvalně proslulých tureckých dolmušů. Jenže pohled na ně je poměrně vzácný, neboť jejich řidiči se v protikladu k tureckým pečlivě vyhýbají místům, kde by mohli být nějací cestující. A když už musí projet autobusovým nádražím, učiní tak rychle a nenápadně, aniž by zpomalili. Z Turecka je člověk zvyklý tomu, že na ně mává kdekoliv na silnici, což tady může taky, jenže to není mnoho platné. Nejezdí tak často a většinou jsou plné už při výjezdu. Na rozdíl od Turecka totiž pečlivě dodržují počet cestujících podle počtu sedadel (taky neberou domácí zvířata) a jízdenky na ně se pořizují předem na tajemných místech, která se nám kromě Achtopolu přes mnohé dotazy nikdy nepovedlo najít. Dokonce i mezi velkými pobřežními městy Burgas-Varna je to jediná doprava, takže počet cestujících je rozumně regulován cenou vyšší než autobusovou a hlavně nepřístupností jízdenek. Na co v Turecku má každý venkovan, to je v Bulharsku vyhrazeno té části majetnější vrstvy (tedy vesměs cizinců), která to navíc dokáže najít. Autobusová nádraží oplývají ženštinami v „kasách", které nic neprodávají a nic nevědí (s výjimkou milých paní v Achtopolu). Doufejme, že naši čeští autobusáci se nebudou inspirovat bulharskou cestou, když bohužel nedokážou napodobit turecké hospodářství.
V Burgasu je to zpestřeno dvojicí věžních hodin, které kupodivu jdou, ale navzájem se rozcházejí o 5 až 32 minut - jak kdy - a střídají se v tom, které jdou zrovna napřed. Hulvátská ženština v kase na dotaz po jízdence do Varny zařve „Vedle!", ta ve vedlejší kase řekne „Njama (Nemám)", místní ometák radí stanoviště 1, milý děda zase stanoviště 8. Tam je cedule, dokonce s odjezdy, čekají tam lidi. Jenže místo autobusu přijede mikrobus a už nemá místo. Atd. atp. Přesto se nám podařilo dojet v jednom dni ze Sozopolu do Varny, prohlídnout si museum a vrátit se! Ještě štěstí, že k dobrým jižanským zvykům patří, že i nelinkové autobusy zastaví na mávnutí. Od taxíkáře se dovídáme, že „až přijde sezóna" (je ovšem už 3. července), tak „bude autobus".

Očekávání „příchodu sezóny" je na jižní části bulharského pobřeží záležitostí téměř mystickou. Zvláště od dob (nepodařilo se určit jakých), kdy „tady zkrátili sezónu" (nepodařilo se zjistit kdo, ani proč a jak to udělal). Zdá se tedy, že sezóna je zde záležitostí spíše mýtickou, a proto jsme se ji jali zkoumat, vedeni profesionální vášní. Perspektivně se jeví tyto tři hypotézy:

1. „Příchod sezóny" souvisí s příchodem cikánských medvědářů do koupačských center na pobřeží, který nyní nastává v průběhu druhého červencového týdne. To je zcela zjevné; nezjevným však zůstává, proč medvědáři „zkracují sezónu".

2. „Sezóna" je personifikována mimořádně se nakrucující blondýnou na jehlových podpatcích, mluvící některým východoevropoským jazykem.

3. „Sezóna" může vypuknout až poté, co nad dřevěnou konstrukcí plážové hospody vyvěsí azbukou psanou ceduli „Florida bijž".