A 10 / 1  Platón, Sophistes 242A
A 10 / 2  Aristotelés, De caelo I, 10; 279
A 10 / 3  Aristotelés, Physica III, 5, 204
A 10 / 4  Simplikios, In Aristotelis De caelo
A 10 / 5  Aetios, Placita philosophorum II, 1, 2
A 10 / 6  Aetios, Placita philosophorum II, 4, 3
A 10 / 7  Aetios, Placita philosophorum II, 11, 4
A 10 / 8  Aristotelés, De caelo I, 10
A 10 / 9  Alexandros z Afrodisie, In Aristotelis meteorologicum
A 10 / 10  Theofrastos, Metaphysica 15, p. 7

Jiný zase mluvil o dvou, o vlhkém a suchém nebo teplém a studeném, a ty spolu snoubí a spojuje sňatkem; ale u nás škola elejská, počínajíc od Xenofana a ještě dříve, soudí, že to, čemu se říká vše, jest jedno, a tak vykládá ve svých vypravováních. Avšak později kterési Músy iónské (Hérakleitos) a sicilské (Empedoklés) přišly na myšlenku, že je nejjistější obě ta mínění spojit a říci, že jsoucno jest množství i jedno a že je udržováno pohromadě nepřátelstvím i přátelstvím. Neboť se stále rozchází a schází, říkají silnější z Mús;, ale slabší uvolnily zásadu, že tomu je stále tak, a říkají, že vše je střídavě tu jedno a přátelské, a to působením Afrodíty, jindy zas mnohé a samo sobě nepřátelské jakýmsi svárem.

Platón, Sophistes 242A 2 - 243A 2 (viz B 10, B 51)

A 10 / 2

Všichni tedy říkají, že svět (úranos) je vzniklý, avšak podle jedněch je věčný, poté, co vzniknul, podle jiných je však pomíjivý jako cokoliv jiného, co bylo sestaveno; podle dalších se to děje střídavě, jednou je a jindy zaniká, a že se toto střídání děje stále. Tak je to u Empedokla z Akragantu a Hérakleita z Efesu.

Aristotelés, De caelo I, 10; 279b 12-17

A 10 / 3

... Jako tvrdí Hérakleitos, že se vše jednou stane ohněm. ...

Aristotelés, Physica III, 5, 204b 35 - 205a 7

A 10 / 4

A Hérakleitos říká, že jednou svět vzplane ohněm, jindy se zase z ohně znovu ustaví v nějakých časových cyklech, ve kterých
„se vzněcuje s ohledem na míry a hasne s ohledem na míry" (B 30).
Tentýž názor pak později měli i stoici.

Simplikios, In Aristotelis De caelo commentaria 294, 4-5 (viz B 30)

A 10 / 5

Thalés, Pýthagorás, Empedoklés, Ekfantos, Parmenidés, Melissos, Hérakleitos, Anaxagorás, Platón, Aristotelés a Zémón říkají, že svět je jeden.

Aetios, Placita philosophorum II, 1, 2 = De placitis reliquiae (Stobaei excerpta), p. 327, 5-9 Diels (= D. 327)

A 10 / 6

Hérakleitos říká, že svět není vzniklý co do času, nýbrž co do záměru.

Aetios, Placita philosophorum II, 4, 3 = De placitis reliquiae (Stobaei excerpta), p. 331, 5-7 Diels (viz B 30, B 41), (= D. 331)

A 10 / 7

Parmenidés, Hérakleitos, Stratón a Zénón říkají, že nebe je ohnivé.

Aetios, Placita philosophorum II, 11, 4 = De placitis reliquiae (Stobaei excerpta), p. 340, 5-7 Diels (= D. 340)

A 10 / 8

Tvrdit, že (svět) střídavě vzniká a zaniká, je totéž, jako činit jej věčným, avšak podléhajícím proměnám tvaru.

Aristotelés, De caelo I, 10; 280a

A 10 / 9

Močály a bažiny se stávají obyvatelnými díky tomu, že se tam vlhkost vysycháním stává úměrnou. Pak se ovšem úměrně tomu jiná místa stávají neobyvatelnými pro nadměrné sucho. Za příčinu toho se považuje proměna světa a jeho pomíjivost. Z těchto znamení mohli někteří dojít k mínění o vzplanutí světa, jako třeba Hérakleitos a ti, kdo mají díky němu ono mínění: Stoici.

Alexandros z Afrodisie, In Aristotelis meteorologicum libros commentaria VI, 90a; p. 61,33 - 32,6

A 10 / 10

Také těm, kdo předpokládají pouze hmotné principy, by se však mohlo zdát nerozumným, kdyby celek světa a každá z částí veškerenstva měly uspořádání, úměrnost, tvary, síly a cyklické pohyby, avšak v počátcích by nic takového nebylo.
„Jako hromada ledabyle nasypaných věcí je nejkrásnější svět," říká Hérakleitos (B 124)...

Theofrastos, Metaphysica 15, p. 7a 9-16 Usener (p.16 Ross & Fobes), viz B 124