Xenofanés, syn Daxiův nebo podle Apollodóra Orthomenův je chválen u Timóna např. takto:

   „Xenofanés, bez pýchy pobíjející homérskou cestu."

Po vyhnání z vlasti žil Zanklé Sicilské (později Messana, dnes Messina), v osadě mající společenství s Etnou - a učil tam a pak v Katánii. Podle jedněch neměl žádného učitele, podle jiných však Botóna Athénského nebo podle některých Archelaa. A jak praví Sótion, žil po Anaximandrovi. V eposech, elegiích a jambech psal proti Hésiodovi i Homérovi a napadal jejich vyprávění o bozích. Svoje verše také sám přednášel. Říká se, že se svými názory protistavil Thalétovi a Pýthagorovi, a že napadnul i Epimenida. Dožil se vysokého věku, jak o tom sám říká: B 8.

Pravil, že jsou čtyři prvky toho, co jest; že světová uspořádání jsou bezmezná, avšak (navzájem) nevychýlená. Oblaka prý vznikají, když je pára Sluncem vynesena a shromážděna v tom, co je obklopuje (ve vzduchu). Bytost boha je vzhledu koule, není nijak podobná člověku. Celý vidí a celý slyší, aniž ovšem oddechuje. Je veškeren dohromady, myslí i rozvahou, a je věčný.
Xenofanés první vypověděl, že vše, co vzniká, spěje k zániku, a že duše je vanutí.
Říká také, že vše je horší než mysl a že stýkání se s tyrany má být buď co nejméně časté nebo příjemné...

Prý vlastníma rukama pohřbil své syny, tak jako později Anaxagorás. Byl prý prodán do otroctví a vykoupen z něj pýthagorejci Parmeniskem a Orestadem, podle toho, co vypravuje Favórinos v první knize Vzpomínek. Byl však i jiný Xenofanés, jambický básník z Lesbu. Toto jsou osamocení filosofové.

Díogenés Laertios IX, 2, 18 - 20