H E R M E T I C K Á    F I L O S O F I E
( .RTF )
Poslední aktualizace:  12. 11. 2002

    úvod a celý text
    Corpus Hermeticum
    Autor Hermés, ale který a jak?
    Vznik spisů souboru
    Okolnosti vzniku, různé motivy a synkrétismos
        Egyptské motivy
        Synkrétismos
    Tradice Hermetických spisů
    Asklépios
    Stobaiovská hermetika
    Hermetické spisy v 6. kodexu z Nag Hammádí
    Smaragdová Deska
Výčet spisů
Edice
Překlady

Z doby pozdní antiky se zachoval soubor řecky psaných textů, zvaný pak „Corpus hermeticum", tedy soubor hermetických spisů. Obsahuje 14 až 18 textů, které asi už ve 3. st. AD vytvářely jakýsi „kánon", relativně uzavřený soubor. V krajním případě se na něj můžeme dívat jako na kanonické knihy nějaké náboženské společnosti, třeba údajných „Obcí Hermových" v Alexandrii. Na druhé straně je ovšem zřejmé, že takových spisů bylo mnohem víc. Dokladem jsou např. Obsáhlé výpisky, zachované u Stobaia (kolem 500 AD). Ani uzavřenost či vyhraněnost tohoto souboru textů nebo dokonce společnosti není jednoznačná, neboť i v jiné literatuře potkáváme myšlenkové paralely s nimi, zvláště u gnóstiků. Zrovna tak zase i v hermetickém souboru potkáváme řadu obecnějších motivů, zvlášť pokud jde o pojmosloví dobové filosofie, vliv heterodoxního judaismu a názvuky na egyptská jména. Abychom předešli sporům o to, co je a co není hermetické, tak se nejprve soustředíme na nejužší soubor spisů „Corpus hermeticum" - a teprve po jeho charakterizaci se trochu poohlédneme po ostatních příbuzných textech.

Kdo touží po studiu, nechť se podívá na „Výčet spisů", „Edice" a „Překlady", kde najde i ukázky textů, přístupné na tomto serveru !

 

    Corpus hermeticum

Rozjitřený adept hermetismu bývá zklamán tím, že historik filosofie spisy tohoto souboru nejprve pojednává v rámci běžné podkapitoly „Středoplatónská filosofie" - a pak se o nich vyjádří jako o nepříliš filosofických. Např. (Radek Chlup):
„Hermetismus přejímá od Platóna a jeho následovníků větší část témat i rozvinutého pojmosloví, svou metodou filosofování se však vrací hluboko před něj. Pojmové myšlení, logos, tu nehraje zdaleka tak výsostnou roli a slouží spíše jako jednoúčelový, situační prostředek, jehož prostřednictvím se lze dotknout něčeho hlubšího. Sám filosofický jazyk hermetik je takříkajíc na půl cesty mezi mýtem a logem, přestože své výrazové prostředky čerpá z platónské terminologie paradoxně v době, kdy již dosáhla značné preciznosti."

Jsme tedy opravdu v okrajové oblasti dějin řecké filosofie? Z jistého hlediska ano - jenže některé okraje bývají zajímavé a důležité! Co je z jednoho hlediska okrajem, může být z jiného hlediska centrem - a naopak. Z hlediska pojmové myšlenkové práce jsou spisy hermetického souboru okrajové: Nanejvýš několik středoplatónských školních cvičení (snad CH VI až VIII), jinak jakási „mystika" (CH IV, V, X, XI), gnóstická identifikace s božstvem (CH XIII); dokonce podivná gnóstická apokalyptika Poimandra (CH I) s erotickým výkladem vzniku světa - nebo zase transponovaná kosmogonie hebrejské Genese (CH III); nemluvě o bizarní kosmologii CH XVI a konfúzní dikci závěrečných spisů. Historik filosofie zde nenajde mnoho zajímavého pro techniku myšlení: Pouze konstatuje, že některé pojmy se tady užívají jinak, což komplikuje překlad, - a že cíl toho všeho je nejspíš někde jinde než ve filosofii samotné, ta že je k tomu jenom nářadím, často poněkud svévolně používaným. Když ale perspektivu obrátíme, tak se nestačíme divit, k čemu všemu se dá pojmosloví pozdně antické filosofie použít, jak nečekané významové kontexty mohou vyvstat. To se ovšem dá jen v malé míře nějak naukově referovat, protože to spočívá ve zvláštním dobrodružství. Tím je projasňování čtenářovy vlastní zkušenosti, ať už jde o zkušenost přírody, náboženskou, se sebou samým, s vlastními touhami i s myšlením. V tom obrácení perspektivy tušíme filutu Herma, Průvodce duší a syna Maiina, i když obvyklejší identifikace je jiná: „Hermés Trismegositos", „Tříkráte Veliký", prostě Největší a Trojitý.

Hermés, zvaný Trismegistos, je autorem většiny spisů souboru. Napsal je snad vlastnoručně? No, asi bude autorem v podobném smyslu slova, v jakém je v podobné době chápán třeba Mojžíš jako autor Pentatechu - „Pěti knih Mojžíšových" - jejichž text vznikal řadu staletí po jeho smrti. Je však - podobně jako Mojžíš - aspoň kandidátem na historickou postavu? Není, protože je to bůh!

    Autor Hermés, ale který a jak?

Většina spisů je formálně dialogem mezi Hermem a Tatem. Hermés Trismegistos promlouvá, zasvěcuje a poučuje. Tata oslovuje „synu", ten jeho „otče" - a zdá se, že to můžeme chápat taky i doslovně. Tat je v roli neofyty, adepta; tazatele a posluchače. Obvyklá identifikace je Tat = Thovt. Thovt je staroegyptský bůh, moudrý písař a znalec všech věcí. Řekové jeho jméno nejčastěji píšou „Theuth" - a chápou jej jako velikého boha, dárce moudrosti a mnoha praktických, myšlenkových i neobvyklých umění. Platón nechává v dilaogu Faidros (274c) promluvat Sókrata takto (př. F. Novotného):
„Slyšel jsem tedy, že v okolí Naukratidy v Egyptě (řecké město v Deltě od 6. st. BC) žil kterýsi z tamních starých bohů, jemuž je také zasvěcen pták, kterému říkají ibis. Jméno toho boha prý bylo Theuth. Ten prý vynalezl nejprve nauku o číslech a počtářství i geometrii, dále pak hru s kaménky a v kostky a zejména také písmo."

Ta souvislost nevážné a vážné hry je motiv, který najdeme už v archaické době - a který je pozdní antikou rozvíjen právě narážkami na toto místo Platónova textu. Souvisí s Osudem, povahou světa a s možností myšlení i hermetických akcí. (Viz komentář ke zlomku B 52 v Délském Potápěči k Hérakleitově řeči.) V Řecku je tento motiv typicky hermovský, v běžném smyslu Herma, syna Maiina. V řeckém pochopení egyptského náboženství je tedy Thovt tím bohem, který je podobný Hermovi, akorát snad v jakési slušnější podobě: Bez zlodějny Apollónových krav, podfuků - a možná i s méně výraznou sexuální souvislostí. Podobně jako Hermés je ovšem taky Thovt tím, kdo pečuje o duši v podsvětí. Ostatně i řecký Hermés má dimenzi moudrého starce a ne pouze roli rozverného mladíka.

Jakto, že ale v hermetických spisech nepoučuje rovnou Tat, když je to snad Thovt? Že by se jeden z nejváženějších bohů staré éry nechával někým poučovat? Asi ne jen tak někým. Vynechám teď privátní grekocentrickou škodolibost vůči všem egyptomanům, totiž možnost, že by se egyptský bůh zasvěcoval u Kyllénského Herma. Toho bychom jako autora a inspirátora stejně neusvědčili, protože by klidně přísahal při čemkoliv, že je pouhý posel - nebo dokonce jenom roztomilé neviňátko nemluvňátko - a skryl by se ve své jeskyni. Musíme tedy předpokládat ještě původnější náboženskou autoritu. Tat (Thovt) je starší než běžný řecký Hermés. Ale to, o co v obou jde a co si skrze jejich obrazy našlo cesty, je původnější: Hermés Trismegisos.

V některých spisech je v roli posluchače (ale jindy i učitele) zase Asklépios, syn Apollónův, tolik oblíbený v hellénistické lidové zbožnosti. Jindy je posluchačem sám egyptský Ammón, který má proslulou věštírnu v oáze Siva.

    Vznik spisů souboru

Jazykem spisů je dialekt pozdně antické řečtiny, zvaný koiné, čili „obecná mluva". Pojmosloví známe z řecké středoplatónské filosofie v 1. a 2. st. AD. Právě srovnání s dobovými filosofickými texty ukazuje, že řečtina je mateřským jazykem spisů. Totéž se ukazuje taky v opačném srovnání s překlady, hlavně při srovnání s řeckým překladem hebrejských svatých knih, tedy s řeckým textem Septuaginty (překlad z 3. st. BC a později, veliký vliv na jazyk Nového zákona). Místy vidíme zřetelný vliv judaismu, ovšem v podobách, ze kterých by rabíni mnoho radosti neměli (CH I a zvlášť CH III). Po křesťanství tam stopy nejsou, i když to někdy málem tak trochu vypadá. Nejstarší citace spisů u jiných autorů jsou z raného 3. st. AD. V průběhu 3. a 4. st. AD působí citace hermetických spisů dojmem jakéhosi už uceleného kánonu. Všechny místopisné souvislosti citací odkazují k Alexandrii nebo k jejímu okolí. Posvátná jména jsou domácí řecká plus řecké podoby egyptských. Egyptské reálie v textu skoro nepotkáváme. Z toho lze vyvodit tento rozumný závěr:

Spisy Corpus hermetikum - alespoň jejich velká většina - vznikly v 1. až 2. st. AD, a to v řeckojazyčném synkretickém prostředí Alexandrie a jejího okolí.

    Okolnosti vzniku, různé motivy a synkrétismos

V textech hermetického souboru nacházíme ohlasy téměř všeho, co žilo v Alexandrii, založené r. 322 BC, snad kromě křesťanství, kultu císaře a lidové magie:

Alexandrijské přírodověda a básnictví - viz už Eratosthenův „Hermés".

Středoplatónská filosofie.

Pořečtění Židé - viz už na přelomu letopočtu tamní rabín Filón, který se pokusil prostředky řecké filosofie vyložil hebrejskou náboženskou tradici a vydávat ji za filosofii. Ostatně, právě u něj máme nejstarší doklady židovské představy, že řecká moudrost pochází od Židů, že se tedy řecká filosofie při výkladu „Mojžíšových knih" vlastně navrací ke svému zdroji. Platón prý opisoval do Mojžíše. To je věcně úplná pitomost, ale neuvěřitelně vlivná! V hermetickém souboru se ovšem ozývá spíš židovská heterodoxie, podobně jako v gnósi.

Gnóstické motivy - jsou ve své nekřesťanské vrstvě společným jmenovatelem části hermetických spisů a spisů gnóstických. Hermetické podoby jsou ovšem střízlivější. Gnóse není vyvoditelná z hermetismu - ani naopak, nýbrž obojí dostává své definitivní textové podoby v synkretickém prostředí.

Egyptské motivy jsou kromě několika jmen možná přítomné v několika závěrečných spisech souboru nebo v několika textech mimo tradiční kánon hermetik. Do hry však může vstupovat egyptská mentalita. Něco jako genius loci určitého geografického prostoru může působit po neuvěřitelně dlouhou dobu. Čitelným příkladem může být třeba rozdíl mezi alexandrijskou a antiochejskou christologií ještě na samém konci antiky a v úplně jiném náboženství.

Synkrétismos - je označení pro multikulturní prostředí a pro schopnost vzájemné komunikace a vzájemné reinterpretace, např. jednoho náboženství jiným (nebo nějakou filosofickou naukou). Slovo „synkrétismos" není v pozdní antice nadávkou, leč naopak odkazem na nejpodstatnější souvislosti. Plútarchos, a to je hlavní kněz delfské Apollónovy svatyně a středoplatónský filosof, je určuje takto (O bratrské lásce, p. 490b, př. Radek Chlup):
„Kréťané ... spolu sice často navzájem válčili a vedli spory, pokud však byli napadeni nepřáteli zvenčí, pak se ihned usmířili a sjednotili. A toto pak nazývali ‘krétským spiknutím’ (synkrétismos)."
Synkrétismos je výsostným prostředí hermetického myšlení. Právě onen prostor mezi pohledy různých kultur, náboženství a pojmových systémů je zjevením skutečnosti. Tak je pochopitelná i skutečnost, že jednotlivé „nauky" různých hermetických spisů se nedaří úplně harmonizovat.

    Tradice hermetických spisů

V úplnosti máme zachované až středověké (14. st.) a renesanční opisy, což je ovšem u antické literatury bohužel běžné. Jejich text však můžeme ověřit díky obsáhlým citacím hermetického souboru v Anthologii Jóanna Stobaia, psané kolem r. 500 AD - v kratších citacích u řady pozdně antických autorů. Občas o vede k zajímavým textovým verzím.

Pro vliv hermetického souboru je však podstatná hypotéza o jeho extrémním stáří a o tom, že je pramenem řady dalších tradic. Tato hypotéza má 3 časové a významové roviny: křesťané pozdní antiky, renesance, novodobý okultismus.

Církevní kritici všemožných kacířstev občas tvrdili, že pramenem všech bludů je buď „mnohohlavá hydra gnóse" nebo řecká filosofie - a pramenem a pramenem obojího že jsou hermetické spisy. Tak nějak to chápal např. Tertullianus ve 3. st. Nejde o žádnou intelektuální hypotézu, ale jenom o pokus, jak všechno „nevhodné" svést na jeden kořen; asi jako opak k Mojžíšovu autorství veškeré předkřesťanské moudrosti.

Renesanční humanista Johannes Albertus Fabricius považoval hermetické spisy za významnější i starší než „básně Orfeovy a Homérovy". Marsiglio Ficino je v 15. st. přeložil do latiny a rozšířil podání, že v těchto spisech má společný pramen jak Moudrost Mojžíšova, tak řeckých filosofů, zvláště Platónova. Platón tedy neopisoval od Mojžíše, ani nemáme co činit se zdrojem bludů, nýbrž naopak s téměř jakýmsi prvotním zjevením moudrosti lidstvu. Pojmoslovné souvislosti mezi Platónem a hermetickými spisy Ficino vyložil v opačném časovém směru. Možná to od něho bylo trochu účelové, aby tím získal pro filosofii postavení rovnomocné alespoň se „Starým zákonem". (Např. A. Yatesová i Zdeněk Neubauer se domnívají, že Ficinova fikce zásadně ovlivnila vývoj myšlení své doby.) Jiný renesanční filolog, Isaac Casaubonus, však hermetické spisy datoval do 2. st. AD.

Novodobí okultisté často při datacích nehledí na nějaké to tisíciletí nebo původní jazyk. Nechápu ale, proč by měl být nějaký text míň významný jenom proto, že byl napsán v pozdní antice. Nejspíš je to probouzeno tím, že pokrokáři a scientisté jsou praštění zase opačně a myslí si, že nejlepší znalosti jsou vždycky ty nejnovější. Pro hledání smyslu textu nám stejně správná datace a určení místa vzniku pomůže jen z velice malé části.

    Asklépios

Celistvý řecký originál dialogu Asclépios se nedochoval. Zdá se, že na něho odkazuje a navazuje CH IX. Na druhou stranu je však Asklépios považován za pozdní hermetikum. Na začátku 4. stol. n. l. jej cituje Lactantius v Divinae institutiones a později Jan Lydos (De mensibus), Kyrillos Alexandrijský (Contra Julianum), Pseudo-Anthimus (Ad Theodorum) a Stobaios (Anthologia). Množství citací u antických autorů a skutečnost, že byl záhy přeložen do latiny, svědčí o jeho veliké popularitě.

V celistvosti se dochovala ta latinská verze, kterou cituje Augustin v De civitate Dei. Tento překlad svědčí o tom, že mnoho popularity bývá na škodu, neboť je z něho znát, že překladatelem byl člověk nejen hermetického kontextu neznalý, což se nejvýrazněji projevuje v terminologických nepřesnostech hrubého zrna. Za všechny případy uveďme, že „nús" je často přeložen jako „sensus" (Miroslav Zvelebil: Augustinova recepce pojednání Asclepius). Při obrovské Augustinově autoritě po celý středověk to byla recepce nepříliš šťastná.

    Stobaiovská hermetika

Vedle souboru Corpus Hermeticum a překladu Asklépia se dochovala rozsáhlá hermetická excerpta v Anthologii Jana Stobaia (kolem roku 500 AD). Snad až 40 ukázek z hermetik poskytuje daleko širší vzorek této literatury než Corpus. Nejrozsáhlejší z nich je spis Koré Kosmú (Panenka Kosmu, Zřítelnice světa), v němž vedle dalšího excerpta, Poučení Isidy Hórovi, dochází také k reinterpretaci tradičních egyptských náboženských motivů, podobně jako to vidíme v Asklépiovi. Řecká reinterpretace egyptského náboženského motivu je ve středoplatónském kulturním prostředí obvyklá, viz např. Plútarchův spis O Isidě a Osiridovi.
 

    Hermetické spisy v 6. kodexu z Nag Hammádí

Soubor převážně křesťanských - leč necírkevních - koptských gnóstických kodexů, které byly nalezeny v poválečné době, obsahuje koptské překlady řady děl, jejichž řecký originál se nezachoval buď vůbec nebo jenom zlomkovitě. Vedle významných gnóstických spisů a dokonce kousku Platónovy Ústavy tam potkáváme např. koptský překlad části Asklépia, ale i jinak neznámý hermetický spis „O osmičce a devítce", příbuzný snad CH XIII. Bizarní výklady cesty duše přes 7 planetárních sfér a osmou sféru stálic známe jinak z gnóstického i novopýthaorejského prostředí. I některé další texty tohoto kodexu patří mezi kandidáty na součást hermetické tradice.

Dotyčný kodex z Nag Hammádí možná shrnuje díla, která byla tamními křesťanskými gnóstiky (v Chénoboskiu) považována za nějak hermetická. Problém je ovšem v tom, že koptská překladatelská činnost je součást jakéhosi „novoegyptského národního obrození" v závěru antiky - a je nesena spíše enthusiasmem než jazykovou nebo dokonce věcnou znalostí. Prý je to názorně vidět na tom, jak Platónovi přeorali ten kousek Ústavy. Nejsem ale v té věci kompetentní, anžto koptsky (poslední stádium lidové egyptštiny) neumím ani dost málo.

    Smaragdová Deska

  Tento nápis patří do říše ainigmatické: Velmi důležitý text, egyptské i novoplatónské paralely, datace a místo naprosto podivné a různé, dokonce nejasná věcnost. Tady je asi nejvíc na místě rozlišování mezi významem obsahu a popisem textové zachovanosti a okolností vzniku zápisu i jeho nálezu. Z jednoho nelze usuzovat na druhé a ani naopak.

Zpátky na domovskou stránu fysis.cz