Latinizovaně: Homerus.
Pod Homérovým jménem se zachovaly dva nejvýznamnější a nejstarší řecké eposy: Íllias a Odysseia.
Vznikly v maloasijské Iónii, asi v okolí Smyrny nebo Kolofónu mezi -9. stoletím a dobou kolem r. -700. Ve výtvarném projevu je jim tedy současná "geometrická" keramika konce "temných století" a
rané řecké archaické doby. Jsou to nejstarší dochované souvislé texty řecké kultury, tedy nejstarší v Evropě. Kolem datace i samotného autorství je už od hellénistické doby řada učených sporů, tzv.
"homérská otázka". Jazyk je archaická a archaizující iónština s aiólskými prvky, místy snad dokonce blízká achájské řečtině, tedy jazyku, který máme částečně doložen z nápisů v lineárním písmu B z
konce bronzové doby (cca -13. století). Eposy byly sepsány v situaci řecké doby železné, té odpovídá autopsie autora, avšak uchovávají legendární témata, četné reálie a možná dokonce některé
sekvence z doby pozdního bronzu, tedy z doby trójské války (tradičně datované do okolí r. -1185). Důležitý materiál pro porozumění pozdně mykénským památkám. Metrem eposů je hexametr, oba
mají 24 zpěvů.
Ílias ličí závěr bojů o Tróju (Ílion, na maloasijské straně Dardanel), začíná hněvem Achillea, jehož urazil Agamemnón, a končí smrtí Hektóra na trójské straně .
Odysseia líčí dlouhý Odysseův návrat od Tróje domů, je pohádkověji laděna, vznikla po Íliadě; otázkou je, zda o desetiletí nebo staletí.
Tradice a vliv:
Eposy tradují "Homérovci", volně na ně navazují další sbírky, tradice dává Homérovo jméno také "Homérským hymnům".
U předsokratiků a filosofů je Homér buď kritizován (někdy velmi ostře, zvl. u Hérakleita) - nebo vykládán alegoricky, podobně jako ostatní epika (zvl. Hésiodos).
Platón jej řadí do "tekoucí společnosti" (Kratylos 402, i jinde). Později se ustavuje diference "homérské a platónské cesty", snad v návaznosti na starší "homérský" styl výchovy a hodnot. Novoplatonici
začnou homérské eposy vykládat analogicky judaistickým a křesťanským posvátným spisům (Bibli), čímž kompenzují skutečnost, že řecké náboženství samo nemá kategorii posvátných spisů,
neboť z božské "inspirace" (enthúsiasmos) pochází veškeré básnictví. Vrchol takové exegeze Homéra představuje v +5. století Proklos, antagonista křesťanů. |