Zpátky k Anaxagorovi
Zpátky na Předsokratiky
Zpátky na domovskou stránku fysis.cz
Anaxagorás
Testimonia DK 59 A
|
|
|
|
|||||||||||
|
|
|||||||||||||
|
|
|
|
|
|
|||||||||
|
|
|
|
|||||||||||
|
|
|
|
|
||||||||||
|
|
|
|
|
||||||||||
|
|
|
|
|
||||||||||
|
|
|
|
|
||||||||||
|
|
|
|
|||||||||||
|
|
|
|
|||||||||||
|
|
|
|
|||||||||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
A 1 = Diogenés Laertios II, 6 - 15 (pracovní verze s použitím překladu Antonína Koláře, Pelhřimov 1995) (6) Anaxagorás, syn Hégésibúlův nebo Eubúlův, pocházel z Klazomen. Byl posluchačem Anaximenovým a první postavil k látce rozum. Svůj příjemně a duchaplně složený spis začíná takto: „Všechny věci byly pohromadě" (viz B 1); potom přišel rozum a uspořádal je. Proto byl Anaxagorás taky nazýván „Rozum" (Nús). Např. Timón o něm takto mluví v Posměšcích (fr. 24 D.):
Někde též říkají, Anaxagorás statečný rek je Vynikal urozeností a bohatstvím, ale též velkodušností, neboť majetek po otci postoupil svým příbuzným. (7) Když mu totiž vytýkali, že se o něj nestará, odvětil: „Proč se tedy o něj nestaráte vy?" Nakonec se jej vzdal a věnoval se pozorování přírodních jevů, nestaraje se o věci veřejné. Když mu kdosi řekl: „Což ti nic nezáleží na vlasti?", odpověděl: „Zmlkni, mně přece na mé vlasti velice záleží" - a ukázal přitom na nebe. Za přechodu Xerxova (480 před n. l.) mu prý bylo dvacet let a celkem žil 72 let. Podle Apollodórovy Kroniky se narodil v 70. olympiádě (500 až 497 před n. l.) a zemřel v 1. roce 88. olympiády (428 nebo 427 před n. l.). Filosofií se začal zabývat v Athénách, když mu bylo dvacet let, za archonátu Kalliova (456 před n. l.) [pokud by však v rozporu s jinými zprávami měl Anaxagorás přijít do Athén už ve dvaceti letech, tak asi za archonátu Kalliadova, 480 před n. l.], jak praví Démétrios Falérský v Soupise archontů – a strávil tam prý třicet let. (8) Slunce považoval za kus žhavého kovu, většího než Peloponnés. Jiní to však připisují Tantalovi. Na Měsíci prý jsou obydlí, vrchy a údolí. Principem všeho jsou stejnorodé podíly: jako je totiž zlato sestaveno ze zlatého prachu (viz A 41), tak je veškerenstvo složeno z maličkých stejnorodých těl. A principem pohybu je rozum. Ta z těl, která jsou těžká, zaujímají spodní místo, například země; ta, která jsou lehká, se drží nahoře, jako třeba oheň; voda a vzduch pak mezi nimi. Tak přece moře spočívá na zemi, která je plochá, když se [z ní] díky Slunci vypařila vlhkost. (9) Hvězdy byly původně poutány jakoby na klenbě tak, že pól byl viditelný pořád jako její vrchol [kolmo nad zemí], později však získal sklon. Mléčná dráha je prý shromáždění světla hvězd, neosvětlených Sluncem [rkp čtení: odraz slunečního světla od neosvětlených hvězd]. Komety jsou umožněny setkáním záře bloudících [hvězd]. Meteory jsou jiskry vymršťované vzduchem (viz Xenofanés A 44). Vítr vzniká, když je vzduch zjemněn působením Slunce. Blesky zase tehdy, když se srážejí mraky; zemětřesení pronikáním vzduchu do země. Živé bytosti povstaly z vlhka, tepla a něčeho zemitého, poté vznikají ze sebe navzájem – a to tak, že samci z pravých částí, samice pak z levých. (10) Říká se, že předpověděl pád kamenného meteoritu, k němuž došlo u Kozích říček; prý o něm řekl, že má spadnout ze Slunce. Proto taky Eurípidés, který byl jeho žákem, nazval ve své tragédii Faethón Slunce „zlatou hroudou". Když prý přišel do Olympie, usedl v koženém plášti, jako kdyby mělo pršet - a stalo se tak. Když se ho kdosi ptal, zda hory v Lampsaku někdy budou mořem, odpověděl prý: „Pokud k tomu nebude chybět čas." Když se ho jednou ptali, k čemu se zrodil, odpověděl: „Ke spatření Slunce, Měsíce a nebe." Když mu kdosi řekl: „Byl jsi zbaven společnosti Athéňanů", odvětil: „Ne já jejich, ale oni mé." {Když spatřil náhrobek Mausólův, pravil: „Nákladný hrob je obrazem majetku, proměněného v kámen."} (stavba je ovšem až z roku 353 před n. l.) (11) Když kdosi těžce nesl, že má zemřít v cizí zemi, řeku mu: „Odevšad je sestup do Hádu stejný." Zdá se, jak praví Favórinos v „Rozmanitých příbězích", že jako první prohlásil, že Homérovy básně pojednávají o zdatnosti a spravedlnosti; takovým výkladem se obšírněji zabýval Métrodóros z Lampsaku, jenž byl jeho známý a první studoval tohoto básníka z přídozpytného hlediska. Anaxagorás byl také první, kdo vydal sepsanou knihu. Silénos v první knize Dějin (cca 100 před n. l.) tvrdí, že za Démylova archonátu [Démontiónova?, 470 před n. l.] spadl z nebe kámen (12) a že Anaxagorás říkal, že celé nebe sestává z kamenů. Ty se udržují [na svých místech] prudkým otáčivým pohybem a spadnou, když se tento pohyb zvolní. O soudu nad ním se říkají různé věci. Sótión v Nástupnictvích filosofů tvrdí, že jej Kleón zažaloval z bezbožnosti („asebeia"), protože prohlásil Slunce za žhavou hroudu; byl odsouzen k pokutě pěti talentů a k vyhnanství - poté, co jej obhajoval Periklés, jeho žák. Satyros ale v Životech vykládá, že žalobu podal Thúkydidés, politický odpůrce Perikleův, a to ne pouze z bezbožnosti, nýbrž i z „médismu" (poperštění), a že byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti. (13) Když mu současně oznámili dvě zprávy, tu o
jeho odsouzení a úmrtí jeho synů, řekl prý o svém
odsouzení, že „ony soudce i mne přirozenost už dávno
odsoudila," – a o svých dětech: „Věděl jsem, že jsem
je zplodil smrtelné." Někteří však druhý výrok
připisují Solónovi, jiní Xenofóntovi, ale Démétrios
Falérský ve spise O stáří tvrdí, že Anaxagorás pochoval své syny
vlastníma rukama. Hermippos pak v Životech
praví, že byl zavřen ve vězení a měl zemřít. Periklés
ale předstoupil před shromáždění a tázal se, zda mají
něco, z čeho by jej obvinili co do jeho způsobu
života. Když pak nic neodpovídali, pravil: „I já jsem
přece jeho žákem! Neusmrcujte toho člověka, když jste
podníceni pomluvami, ale poslechněte mě a propusťte
ho!" A propustili jej, on však nesnesl tu svévoli a
sám odešel.
Anaxagorás, k cíli jenž pravdy pronikl nejblíž Je i náš epigram na něho:
Slunce prohlásil za rozžhavený kus kovu Byli též tři jiní Anaxagorové, z nichž jeden byl řečník směru Ísokratova, druhý byl sochař, jehož vzpomíná Antigonos, třetí gramatik, žák Zénodotův.
Sofista Anaxagorás z Klazomen, syn Hégésibúlův, žák Anaximena z Mílétu. Byl zván „Rozum“, jelikož pravil, že všechno střeží látka a rozum (nús, mysl, intelekt). Také řekl, že Slunce je kus ohnivě žhavého železa.
Sofista Anaxagorás z Klazomen, syn
Hégésibúlův. Byl zván "Rozum", jelikož pravil, že
všechno střeží látka a rozum (nús, mysl, intelekt).
Také řekl, že Slunce je kus rozžhaveného kovu, to jest
ohnivý kámen. Na Perikleovu radu utekl z Athén a
přišel do Lampsaku, kde asketicky skončil život.
Odešel, když mu bylo 70 let. Athéňané jej uvrhli do
vězení proto, že zaváděl jakési nové mínění o bohu.
A 4 /1 = Kyrillos Alex., Contra Julianum I; p. 12b Říká se, že v sedmdesáté olympiádě [začínala r. 500 př. n. l.] se narodili Démokritos [asi omyl] a Anaxagorás – oba dva byli filosofové přírody – a také Hérakleitos, zvaný Temný.
Prvního roku 80. olympidády (460 př. n. l.): Zemřel Anaxagorás. [Omyl ! Možná oprava na rok jeho akmé.]
Před 179 lety Eurípidés poprvé zvítězil s tragédií, když mu bylo 44 let, za athénského archonta Difila [roku 442 nebo 441 před n. l.]. Vedle Eurípida tehdy žili také Sókratés a Anaxagorás.
Pokud jde o čas Démokritova života, byl mladý, když Anaxagorás byl už starý, jak sám říká v Malém uspořádání, byl o 40 let mladší než on. Říká také, že Malé uspořádání sepsal 730 let po dobytí Ília.
Později se Démokritos sblížil s Leukippem a podle některých také s Anaxagorou, byl o 40 let mladší než on. Favórinos však v Rozmanitých příbězích tvrdí, že Démokritos o Anaxagorovi říkal, že jeho názory o Slunci a Měsíci nejsou jeho vlastní, ale staré, že si je Anaxagorás přivlastnil. (35) Prý také tupil jeho názory o uspořádání světa a o mysli, měl k němu špatný vztah, protože jej prý nepřijal za žáka. Jak ho tedy mohl poslouchat, jak se někteří domnívají?
Opravdu jsem si myslel, že sestoupím [z Kavkazu] moudřejší, protože jsem slyšel, Apollónie, že Anaxagorás z Klazomen pozoroval nebeské věci z hory Mimás v Iónii, Thalés z Mílétu zase z nedaleké Mykaly.
A 6 /2 = Filostratos, Vita Apollonii I, 2; p. 3, 6 Kayser Kdo neví, že Anaxagorás přišel v Olympii na stadion v kožichu v době, kdy nejméně [hrozil] déšť, protože předpověděl bouřku? Kdo neví, že předpověděl, že spadne dům, a nelhal, on totiž spadnul? Že když předpověděl, že v noci bude jako za dne, a že u Kozích řek vypadnou z nebe kameny, mluvil pravdu?
Anaxagorás z Klazomen byl vznešený muž a filosof přírody (fysikos), žák Anaximena z Mílétu, učitel přírodního filosofa Archeláa a básníka Eurípida.
Archeláos v Lampsaku následoval Anaxagorovu školu.
Na Thaléta navázal Anaximandros z Mílétu, syn Praxidama, na něho zase Anaximenés z Mílétu, syn Eurystrata, a dále Anaxagorás z Klazomen, syn Hégésibúla. Anaxagorás přenesl toto studium z Iónie do Athén. Po něm následuje Archeláos, jehož posluchačem byl Sókratés.
Anaximandros připravil Anaximena, aby se stal učitelem Anaxagory, který opustil Mílétos, odešel do Athén a podnítil k filosofii prvního Athéňana, Archeláa.
A 8 = Simplikios, In Physica 25, 19 Empedoklés z Akragantu se nenarodil o
mnoho dříve než Anaxagorás. A 9 = Proklos, Ad Eucl. p. 65, 21 Friedlein (=
Oinopidés A 1) Po něm [Pýthagorovi] ukázali mnohé geometrické věci Anaxagorás z Klazomen a Oinopidés z Chiu, který je o málo mladší než Anaxagorás.
Jak totiž vyprávějí Řekové, Ferekýdés ze Syru, Pýthagorás ze Samu, Anaxagorás z Klazomen a Platón z Athén tam [k Egypťanům] cestovali v naději, že se od nich naučí přesnější teologii a přírodní filosofií z nich. [falsum]
Podle tajného egyptského učení Anaxagorás předpovídal, že z nebe budou padat kameny, a ohmatávaje studniční bláto, předpověděl budoucí zemětřesení.
Řekové chválí Anaxagoru z Klazomen, že 2. roku 78. olympiády předpověděl na základě znalosti nebes, který den spadne kámen směrem od Slunce, což se stalo za dne v části Thrákie u Kozích říček. Tento kámen veliký jako vůz, celý opálený, se ukazuje podnes; tehdy právě zářila v noci kometa. Věří-li kdo této předpovědi, měl by doznat, že zázračnější je Anaxagorovo řešení smyslu přírody a směsi všeho, pokud důvěřujeme tomu, co řekl, že buď je Slunce kámen, nebo že v něm vůbec je kámen. Kameny padaly nepochybně častěji. (150) V gymnáziu v Abýdu je dodnes uctíván i menší kámen, o kterém se říká, že jeho pád na zem Anaxagorás předpověděl.
Kámen z nebe spadl do Kozí řeky roku
1551 po Abrahámovi (3. rok 78. olypidády, = roku 466
před n. l.). A 12 = Plútarchos, Lysander 12 Jiní zase uvádějí, že tuto porážku zvěstoval pád kamene [meteoritu]. Jak se totiž většina domnívá, spadl u Kozích řek z nebe obrovský kámen. (12,2) Ukazuje se tam ještě i nyní a Chersonésané jej mají v posvátné úctě. Také Anaxagorás prý předpověděl, že se jedno z těles upevněných na nebi vlivem nějakého kolísání nebo otřesu utrhne a spadne dolů. Žádná z hvězd prý také nezůstane na tom místě, kde vznikla, neboť hvězdy jsou z kamene a jsou těžké, září prý jenom díky odporu a kroužení aithéru; jsou vlečeny silou, přičemž jsou tlačeny dohromady vírem a napětím otáčení, stejně byly i zpočátku zadržovány od pádu sem, když se studené a těžké [části] odlučovaly od celku. (12,3) Pravděpodobnější než toto mínění je však názor, který vyslovili jiní, že padající hvězdy nejsou proudem nebo vpádem ohně aithéru, pohasínajícího ve vzduchu hned při svém zážehu; ani vzplanutím a rozsvícením vzduchu hromadně uvolněného v horním prostoru; ale že jde o vržení a pád nebeských těles, která polevením jakéhosi napětí a obratem pohybu vybočují [ze své dráhy] a padají dolů, ne však do obydlených míst na Zemi, nýbrž většinou do širého moře mimo ně, a proto unikají pozornosti. (12,4) Pro Anaxagorovu nauku pak svědčí i Dainachos ve svém spise O zbožnosti, kde vypráví, že před pádem kamene [meteoritu] bylo na nebi po 75 dní nepřetržitě vidět obrovské ohnivé těleso, jakoby ohnivý oblak, které nesetrvávalo v klidu, nýbrž pohybovalo se v různých křivkách sem tam, takže vlivem prudkého a křivolakého pohybu se odlamovaly ohnivé úlomky a odletovaly na všechny strany, právě jako padající hvězdy. (12,5) Když pak [to těleso] konečně
spadlo v oné krajině a její obyvatelé se vzpamatovali
ze strachu i úžasu a seběhli se, nemohli [už] spatřit
žádný účinek nebo stopu tak velikého ohně, nýbrž jen
ležící kámen, sice veliký, ale v porovnání s oním
obrovským ohnivým objemem zcela nepatrný. Že
posluchačům Dainacha je třeba opatrnosti, je zřejmé.
(Viz A 83.) (12,6) Je-li však toto vyprávění pravdivé, pak je jím úplně vyvrácený výklad těch, kteří tvrdí, že z nějakého vrcholu hory byla vanutím za bouře utržena skála (...) a když bouře ustoupila a víření polevilo, byla vyvržena a spadla.
A 13 /1 = Plútarchos, Pericles 16 Celé toto [Perikleovo] přesné hospodaření vedl jeden otrok jménem Euangelos. Měl k tomu nadání jako nikdo jiný, nebo ho Periklés k ekonomii připravil. To bylo přímo v protikladu s šikovností Anaxagory, neboť ten ve svém nadšení a velkomyslnosti zanedbával dům a neobdělanou půdu nechal na pastvu ovcím.
A 13 /2 = Platón, Hippias maior 283a [ironická pasáž]
Neboť dřívější lidé se
vyznačovali podle tvé řeči velikou nevědomostí. S
Anaxagorou se prý stalo právě naopak než s vámi:
Bylo mu totiž odkázáno velké dědictví, ale on se o
ně nestaral a o všechno přišel, tak nerozumně prý
mudroval. Uvádíš, jak se mi zdá, pěkný důkaz o
moudrosti nynější doby, že moudrý muž má být moudrý
nejvíce sám pro sebe. A 14 = Tertullianus, Apologia 46 Jestliže porovnám [pohany a křesťany] pokud jde o důvěryhodnost: Anaxagorás hostům odmítl vydat svěřenou věc, křesťan je považovaný za důvěryhodného i mimo [i u nekřesťanů].
Sókratés: Skoro se zdá, můj milý, že Periklés se právem osvědčil jako nejdokonalejší ze všech v rétorice. Faidros: Pročpak? Sókratés: Ke všem velkým
dovednostem je zapotřebí výřečnost a k oblakům
hledící zkoumání o přírodě; neboť odtamtud odněkud,
jak se zdá, do nich vchází ta povýšenost mysli a
všestranná účinnost. To si Periklés osvojil navíc ke
svému přirozenému nadání. Stalo se to, myslím, tím,
že se setkal s Anaxagorou, který byl právě
takový, tu se naplnil meteorologií a přišel na
povahu mysli i rozumu, o nichž přece Anaxagorás
nadělal tolik řečí, a zavlekl odtud do řečnického
umění vše, co k němu bylo prospěšné.
Periklés byl žákem dvou mužů: Anaxagory z Klazomen a Dámóna, který byl v oněch časech považovaný za nejrozvážnějšího z krajanů.
A 15 /3 = Plútarchos, Pericles 4 Nejvíce se však Periklés stýkal s Anaxagorou z Klazomen. Ten ho nejvíce naučil důstojnému vystupování a vážnému chápání politického vedení, a celkově povznesl jeho povahu na vysokou úroveň. Lidé říkali Anaxagorovi „Rozum“, a to buď proto, že se obdivovali jeho velké bystrosti při výkladu přírody a výjimečnému nahlížení [skutečnosti], nebo proto, že jako první uznal za princip uspořádání veškerenstva nikoli náhodu či nutnost, nýbrž čistý a nesmíšený rozum, který ze směsi všeho navzájem vyloučil stejnorodé podíly (homoiomerie).
Periklea nevyučoval žádný takový učitel řečnictví, který učí štěkat do klepsydry, ale jak nám bylo řečeno, Anaxagorás z Klazomen.
A 16 = Plútarchos, Pericles 6 (v závislosti na překladu R. Mertlíka) Říká se, že jednou přinesli Perikleovi z venkovského statku hlavu jednorohého berana. Když věštec Lampón spatřil silný a pevný roh, vyrůstající uprostřed čela, prohlásil, že z obou předáků hlavních politických stran ve městě, Thúkydida a Periklea, zvítězí ten, jemuž se toto znamení ukázalo. Když však Anaxagorás rozpoltil lebku, ukázal, že mozek zvířete nevyplňuje její spodní část, nýbrž se táhne ve tvaru podlouhlého vejce z celé dutiny k tomu místu, kde nasedá začátek rohu. Tenkrát se všichni obdivovali Anaxagorovi, ale po krátkém čase zase Lampónovi, když totiž Thúkydidés podlehl a všechna moc ve státě přešla na Periklea.
Za těch časů [začátkem peloponéské války] pak (...) také Diopeithés podal návrh, aby byli obžalováni ti, kteří neuznávají božské věci nebo vyučují řeči o nadzemských věcech, neboť se pokoušel prostřednictvím Anaxagory uvalit podezření na Periklea. (...) Anaxagorás byl pak ze strachu odeslán z města.
Kromě toho [Perikleovi nepřátelé] také udali sofistu Anaxagoru, který byl učitelem Periklea, jako neuctivého k bohům.
První, kdo mnohem jasněji než všichni ostatní – a velmi odvážně – podal napsaný výklad o osvětlení i stínu Měsíce, byl přece Anaxagorás. Nebyl to dávný autor, ani výklad slavný, nýbrž ještě zakázaný, seznamovali se s ním opatrně a důvěrně jen jednotlivci. Tenkrát totiž nesnášeli ty, kdo zkoumají přírodu, a takzvané meteórolaschy [ty, kdo se zabývají vznášejícími se věcmi; hvězdáře], protože prý neuznávají božské působení a místo toho mluví o nerozumných příčinách, neprobádaných silách a o nutných důsledcích. Prótagorás byl dokonce vyhnán, Anaxagorás byl uvězněn a jen s potížemi se ho Perikleovi podařilo osvobodit.
A 19 /1 = Josephus Flavius, Contra Apionem II, 265 Anaxagorás byl z Klazomen, avšak zatímco Athéňané považují Slunce za boha, on o něm říkal, že je rozžhavený mlýnský kámen. Odsoudili ho k smrti převahou několika hlasovacích kamínků.
A 19 /2 = Olympiodóros, In Meteorologica p. 17, 19 Stüve Samy hvězdy jsou ohnivé, tak Anaxagorás nazýval i Slunce je žhavou hroudou, pro nesmírný žár. Žhavá hrouda (mydros) je totiž rozžhavené železo. Proto byl také Anaxagorás od Athéňanů ostrakizován, že řekl něco tak smělého. Později však byl díky Perikleově výmluvnosti propuštěn, Periklés byl totiž posluchačem Anaxagory. A 20 = Filodémos, Rhetorica II, 180 Sudh. fr. 7 Když byl nějaký Kleónův [?] otrok bičován, připomněl soudcům Anaxagoru a Pýthagoru, na kterého podal Kylón z Krotónu žalobu, vyhnal jej z obce a shromáždění jeho žáků vypálil. (...) O Slunci fyzikové řekli, že je to kámen. A Eurípidés, který byl Anaxagorovým žákem, řekl v těchto úvodních verších (Eurípidés, Orestes 4-7), že je to skála: "Vždyť šťastný Tantalos, prý vlastní
Diův syn, A na jiném místě o kamenu znovu promluvil těmito slovy (Eurípidés, Orestes 982-984): „Kéž se dostaneme ke skále visící na zlatých řetězech mezi nebem a Zemí, hroudě z Olympu.“ [V básnickém překladu F. Stiebitze:] Kéž se k hroudě dostaneme,
Viz Scholia in Euripidem, Orest. (scholia vetera) 982,7 Schwartz: Eurípidés, který byl Anaxagorovým žákem, říká, že Slunce je žhavá hrouda. A 20b = Theologia arithmetica 6, 18 de Falco A Eurípidés jakožto Anaxagorův žák takto připomíná Zemi: Moudří smrtelníci tě pokládají za Hestii.
Viz Eurípidés, fr. 944: A matka Země: Moudří smrtelníci tě nazývají Hestií, trvající v aithéru.
A 20c /1 = Satyros, Vita Euripidis (Ox. P. IX n. 1176) 37, 1, 22; p. 139 Hunt Anaxagoru přece daimonsky obdivoval přiro...
A 20c /2 = Eurípidés fr. 912 = Satyros, Vita Euripidis (P. Oxy. 9.1176) 37, 3, 9 Tobě, vládci všech, nesu
zelenou ratolest [Eurípidés] zcela přesně shrnul Anaxagorovo uspořádání světa třemi [verši]. A jinde váhá, kdo vládne nebeským věcem (Eurípidés, Trójanky 886): Die, ať jsi nutnost přírody, nebo mysl smrtelníků, [vzývám tě!] ...
Viz Kritiás B 19 = Kléméns Alex., Stromata V, 114,2-3 (zčásti podle př. Matyáše Havrdy): V dramatu Peirithoos týž autor [Eurípidés] přednáší (Eurípidés fr 593 Nauck): Tebe, přirozeně
svébytného, který v aithérném (3) Tím „přirozeně svébytným” zde má na mysli stvořitele, mysl, vše ostatní se týká kosmu, v němž jsou protiklady světla a tmy.
A 20c /3 = Eurípidés fr. 913 (parafráze) = Vita Euripidis 38, 1, 16 Tam říká: Jaký neuctivec a nepřítel
bohů,
A 21 /1 = Gellius, Noctes Atticae XV, 20 Alexandr Aitólský pak o Eurípidovi
složil tyto verše (fr. 7 Anth. L.; II, 231 Diehl): A 21 /2 = Ailiános Sofistés, Varia historia VIII, 13 Říká se, že Anaxagoru z Klazomen nikdy neviděli smát se, ba ani nedával důvod k úsměvu.
A 22 = Athénaios, Deipnosophistae V, 220b = 62, 13 Kaibel = Aischinés Sokr. fr. 16 Krauss Jeho [Aischinův] spis Kalliás obsahuje rozmíšku mezi Kalliou a jeho otcem i výsměch sofistovi Prodikovi a Anaxagorovi. Říká totiž, že Prodikos ukončil [vyučování] žáka Théramenea, ten druhý [Anaxagorás] zase Filoxena, syna Eryxidova, a Aristofrada, bratra kytharóda Arignóta. [Aishcinés] chtěl výuku těchto vychovatelů ukázat na nešlechetnosti [jejich žáků], na nenasytnosti ve špatných věcech.
A 23 = Alkidamás v: Aristotelés, Rhetorica II,
23; 1398b15 A 24 = Ailiános Sofistés, Varia historia VIII, 19 Toto prý bylo napsáno [jako pocta] Anaxagorovi: Anaxagorás, který dosáhl
nejzazší hranice pravdy Říká se, že mu postavili také oltář a napsali na něj [z jedné strany] „Rozum“, [z druhé strany] „Pravda“.
Jak říká Aristotelés ve třetí knize Poetiky (fr. 75), ... Anaxagoru kritizoval Sósibios.
Ze starých myslitelů si Epikúros nejvíc oblíbil Anaxagoru, jak říká Dioklés, ačkoliv mu v něčem odporoval, dále Archeláa, učitele Sókratova. Říká se, že Epikúros cvičil žáky tím, že jejich spisy museli znát a mít je v paměti.
Připomíná se však i Anaxagorův výrok k některým z jeho druhů, že věci jsou pro ně takové, za jaké je pokládají.
Vždyť Anaxagorás z Klazomen říkal, že cílem života je nazírání a z něj plynoucí svoboda.
Proto Anaxagoru, Thaléta a jim podobné nazývají sice moudrými, nikoli však rozumnými, když vidí, že neznají vlastní prospěch. Říkají o nich, že sice znají věci neobyčejné, podivuhodné, obtížné a daimonské, avšak neužitečné, protože nehledají věci dobré pro lidi.
Zdá se, že také Anaxagorás nepovažoval
bohatého ani mocného člověka za šťastného, když
řekl, že by se nedivil, kdyby se někdo [šťastný]
zdál davu podivínem. A 30 /3 = Aristotelés, Ethica Eudemia I, 4; 1215b6 Když byl Anaxagorás
z Klazomen tázán, kdo je nejšťastnější,
odpověděl: „Nikdo z těch, které jmenuješ; ovšem
tobě by se zdál být podivínem.“ ... A 30 /4 = Aristotelés, Ethica Eudemia I, 5; 1216a11 Komusi, kdo o tom byl na rozpacích a
tázal se, proč by si člověk měl zvolit raději to,
aby se narodil, než aby se nenarodil, prý odpověděl: A 30 cfr = Eurípidés fr. 910 Nauck Šťastný je ten, kdo získal
znalost vědění, ale pohlíží na
nestárnoucí kosmos nesmrtelné přírody, A 31 = Valerius Maximus VIII, 7, ext. 6 ... Když se vrátil domů po dlouhé cestě cizinou a viděl své statky opuštěné, řekl: „Já bych neměl být zachráněn, když zpustly!“ ... Vždyť kdyby svůj čas věnoval péči o svůj majetek spíše než o svoji mysl, zůstal by pánem domácích věcí, mezi domácími bohy, a nevrátil by se k nim k jako význačný Anaxagorás.
Přesto se o Anaxagorovi vypravuje takovýto příběh: Když měl Periklés plnou hlavu důležitých prací, zanedbal na nějaký čas péči o něho. Anaxagorás byl už velmi starý a síly ho opouštěly, zahalil se a očekával [smrt]. Když se to doneslo Perikleovi, hned k němu celý rozrušený přiběhl a úpěnlivě mu to všechno rozmlouval; ale víc než jeho litoval sám sebe, že má přijít o takového rádce v obecních věcech. Tu prý Anaxagorás odhalil tvář a řekl mu: „Perikle, kdo potřebuje svítit, měl by přilévat olej.“
Proto [Poseidónios] také říká, že se s věcmi máme "předem seznámit", [dříve], než nastanou, a zacházet s nimi jako s přítomnými. Pro Posedónia slovo „předem seznámit“ znamená něco jako předvídat... Právě proto uvádí tento příklad o Anaxagorovi: Když mu kdosi oznámil, že mu zemřel syn, odpověděl zcela klidně: "Věděl jsem, že jsem zplodil smrtelného." Tuto myšlenku také převzal Eurípidés do svého díla Théseus, kde říká (fr. 964): Vždyť jsem se poučil od
jednoho mudrce,
A 33 cfr = Eurípidés, Alcestis 903-911 (př. F Stiebitz) Já příbuzného měl,
A 34 = Stobaios, Anthologium IV; 52b 39 H. Anaxagorás říkal, že je dvojí učení se smrti: čas před narozením a spánek.
Znamenitý byl také postoj Anaxagorův. Když ležel v Lampsaku na smrtelném loži, ptali se ho přátelé, zda ho mají odvézt domů do Klazomen, kdyby se s ním něco stalo. On to odmítl: „To vůbec není třeba, vždyť odevšad je to do podsvětí stejně daleko.“
U Dia, soudcové, říká přece
[Sókratés], že Slunce je [rozžhavený] kámen a Měsíc
že je země!
K Řekům však nauka o řeči přišla
velice pozdě, stejně jako písmo. Verze překladu: ... že první knihu s nákresem
vydal Anaxagorás... A 37 = Diogenés Laertios, Vitae philosophorum I, 16 Někteří napsali jenom jeden spis: Melissos, Parmenidés, Anaxagorás.
Ve vězení však Anaxagorás napsal spis
o kvadratuře kruhu. A 39 = Vitruvius, De architectura VII, pr. 11 (př. Alois Otoupalík) První takovou prací bylo
pojednání zanechané Agatharchem o jeho dekorační
výzdobě jevištního pozadí, již vytvořil, když
Aischylos nacvičoval v Athénách svou tragédii.
Z tohoto popudu psali o témž námětu Démokritos
a Anaxagorás, totiž jak je nutno vzhledem
k zrakové činnosti očí a k rozbíhavosti
světelných paprsků vést přirozeným způsobem
z daného ústředního bodu linie, aby reprodukce
konkrétních předmětů ve scénických malbách
vyvolávaly skutečně dojem tohoto konkrétního
předmětu a aby se zdálo, že věci nakreslené na
rovném a plošném průčelí scény jednak ustupují do
pozadí, jednak že vystupují do popředí. A 40 = Cod. Monach. 490, 15(XV f. 483V) O Anaxagorovi. Říká se, že Anaxagorás napsal řeč o obtížných otázkách, že ji nazval Řemen [Popruh] kvůli připoutání na obtížné cesty, protože se domníval, že tyto věci dobře poznává.
Anaxagorás z Klazomen, syn Hégésibúla, se připojil k Anaximenově filosofii. Jako první pozměnil mínění o principech a doplnil chybějící příčinu, když tělesným [prvkům] připsal nekonečnost: že všechny stejnorodé podíly [vlastnosti], jako voda, oheň nebo zlato, jsou nezrozené a nepomíjející; že se pouze zdá, že vznikají a zanikají, když se slučují a rozlučují, protože je všechno ve všem. Každá věc je charakterizovaná tím, co v ní převládá. Zlatem se totiž jeví to, v čem je obsaženo mnoho částeček zlata, a to i když je všechno ve všem. Anaxagorás říká, že „ve všem je podíl všeho“ (začátek B 12 /1) a „každá věc je a byla zřejmě tím, čeho je v ní nejvíc.“ (závěr B 12 /2) A toto pravil Theofrastos, když přirovnával Anaxagoru k Anaximandrovi: (27,12) “[Anaxagorás] řekl, že při vydělování z bezmezna se vše, co je spolu sourodé, snáší k sobě navzájem. Například to, co bylo ve veškerenstvu zlatem, se stává zlatem; co bylo zemí, se stává zemí. Podobně je tomu i s každou jinou jednotlivostí: nevznikají, nýbrž byly [ve veškerenstvu] obsaženy už dříve. Za příčinu pohybu a vzniku považoval Anaxagorás mysl. Díky ní zrodily rozlišené [věci] světy i přirozenosti všech ostatních věcí.” “Když to pojímá takto,” říká [Theofrastos], “zdálo by se, že podle Anaxagory jsou látkové principy bezmezné a mysl je jediná příčina pohybu a vzniku. Kdyby se však někdo domníval, že směs všech věcí je jedna přirozenost, která je neomezená co do tvaru i co do velikosti, pak nutně tvrdit, že jsou dva počátky: přirozenost bezmezna a mysl. Takže je zjevné, že předpokládá tělesné prvky obdobným způsobem jako Anaximandros.“
Když Anaxagorás řekl, že „nic
z malého není nejmenší, ale [může být] vždy
menší“ (B 3), ani [z velkého není nic] největší, jak
to ukazují i sama Anaxagorova slova [, není to
dostatečné]. Podobně píše Theofrastos v druhé
knize spisu O
Anaxagorovi toto:
A 42 = Hippolytos Rom., Refutatio I, 8, 1-13 Marcovich (1) Po něm [Anaximenovi] je
Anaxagorás, syn Hégésibúla, původem z Klazomen.
Ten řekl, že počátkem všeho [veškerenstva?] je mysl
a látka. Mysl tvoří, látka se děje [dává vznik].
Neboť když bylo všechno pohromadě, přišla mysl a
uspořádala to. Látkové počátky jsou však bezmezné
[co do počtu], říká (viz B 1), že i ty nejmenší
z nich jsou bezmezna. (13) V mužném věku byl Anaxagorás
[spíše: zemřel] v prvním roce 88. olympiády
(428 před n. l.), v době, kdy se také narodil
Platón. Říká se, že Anaxagorás měl schopnost
předvídat.
Anaxagorás z Klazomen, který je sice
věkem starší než Empedoklés (viz Emp. A 6), avšak
svými díly pozdější, říká, že principy jsou bezmezné
[nesčetné]. Tvrdí totiž, že téměř všechny stejnorodé
části, jako například voda nebo oheň, vznikají a
zanikají tak, že se pouze slučují a rozlučují; jinak
však nic nevzniká ani nezaniká, nýbrž vždy trvá.
Anaxagorás mluví o prvcích opačně než Empedoklés. Empedoklés totiž tvrdí, že oheň, země a prvky těmto souřadné jsou prvky těles, a z těchto [prvků] se vše skládá. Anaxagorás zase naopak: Za prvky totiž považuje stejnorodé podíly (homoiomerie), například maso, kost a další z takovýchto. Vzduch a oheň však považuje za směsi ze všech takových i jiných semen. Vzduch i oheň prý totiž jsou nahlučením všech těchto neviditelných stejnorodých podílů. Proto z nich také všechno vzniká. Oheň a aithér totiž Anaxagorás nazývá stejně. A 44 = Lucretius, De rerum natura I, 830-878 (překlad J. Nováková) 830 Zkoumejme nyní i názor Anaxagorův, po řecku homoiomerei; našeho názvu
nemáme pro ni dík chudobě mateřské
řeči;
Není však těžké ten pojem vysvětlit
slovy.
Homoiomereia věcí mu znamená
toto:
835
po jeho rozumu z malých a
drobounkých kůstek
se tvoří kosti a z drobných a
malinkých drobtů
masa zas maso; když četné krůpějky
krve
se vespolek sejdou, tu vznikne
podstata krve;
z pouhých zrníček zlatých je
složeno zlato,
840
z mizivých krupiček hlíny je
stmelena země,
z plamínků oheň a voda
z kapiček vody;
obdobně vidí a vykládá ostatní
hmoty.
Nicméně nepřipouští, že ve světě je
prázdno,
a mimoto nezná mez ani v dělení
látky;
845
proto si myslím, že v obojí příčině
bloudí o
nic méně než ti, jež jsem uvedl výše. Ostatně
ty jeho prvky jsou nadmíru křehké – jsou-li
to vůbec prvky, když povahu tutéž mají
co věc a stejně i trpí a hynou,
850
aniž je nějaký prostředek uchrání
zmaru. Vždyť
co z těch prvků se ubrání mocnému tlaku, co
v samotném chřtánu smrti se záhubě vyhne?
Vzduch
či voda či oheň? krev nebo kosti? Myslím,
že nic, je-li stejně smrtelné všecko 855
jako ty věci, jež vidíme na vlastní
oči a
které jakási moc tak patrně ničí. Přejít
v nic však nemohou věci a vzejít z
ničeho nemohou také: viz důkazy výše. Ještě:
čím tělo žije a roste, je pokrm. 860
Proto i naše krev a kosti a žíly
[...] leda
by řekli, že všechna jídla jsou směsí a
chovají v sobě i maličká tělíska svalstva,
kousíčky
kostí a žil i krůpějky krve; leč
potom by každá i tuhá i tekutá krmě 865
obsahovala zas částice nestejnorodé,
ve
směsi šlachy i krev a mízu i kosti.
Mimoto
jestliže těla, jež vzklíčila z hlíny, tkví
v půdě, i sama zem je nestejnorodá, směs
všeho rozličného, co ze země roste. 870 Obrať
to
jinam a posluž si tolikéž slovy: chová-li
dřevo dým a plamen a popel, i
samo dřevo je nezbytně nestejnorodé, směs
toho rozličného, co ze dřeva vzniká.
Jakási
výmluva chabá by zbývala ještě, 875
už Anaxagorova zbraň: že
všechno je ve všem, že
jedno je navzájem skryto a vmíšeno v druhé;
prý
je vidět jen to, co je na dosah oka, čeho je ve věci nejvíc či na čelném místě.
Avšak ti, kteří považují (počet) prvků za neomezený, jako Anaxagorás a Démokritos – první z nich [bezmezno] ze stejnorodých dílů, druhý pak [bezmezno] ze zárodečné směsi (panspermia) podob (tón schématón) –, ti tvrdí, že nekonečno (to apeiron) je spojité díky doteku [částí]. První z nich tvrdí, že kterákoliv z částí je směsí podobně jako veškerenstvo, protože viděl, že cokoliv vzniká z čehokoliv.
A 45 /2 = Simplikios, In Physica IX, 460, 4 Poté Anaxagorás [předpokládal] stejnorodé podíly, Démokritos atomy. Oba předpokládají že principy jsou co do počtu nekonečné. (...)
A 45 /3 = Simplikios, In Physica X, 1123, 21 Anaxagorás se domníval, že všechny věci byly pohromadě, když byly v klidu po neomezený čas, než světotvorná mysl dala přednost rozloučení podob, které nazývá stejnorodými podíly, a způsobila jejich pohyb.
A 46 /1 = Aristotelés, De generatione et corruptione I, 1; 314a18 [Anaxagorás] totiž za prvky pokládá stejnorodé podíly (homoiomerie), jako kost, maso, morek a všechno ostatní, čeho každá část má stejné pojmenování [jako celek].
A 46 /2 = Áetios I, 3, 5 (Dox. 279) Anaxagorás z Klazomen, syn
Hégésibúlův, prohlašoval za principy všeho
stejnorodé části (homoiomerie). Zdálo se mu totiž nemožné, že by něco
mohlo vzniknout z něčeho, co není, nebo
zaniknout do toho, co není. Vždyť přijímáme
jednoduchou potravu jednoho druhu, chléb a vodu, a
z ní se živí vlasy, žíly, tepny, svaly,
šlachy, kosti i ostatní části [těla]. Když se to
tedy děje takto, musíme souhlasit s tím, že
v potravě, kterou přijímáme, je všechno, co
je; a z toho, co je, že všechno roste.
V potravě jsou obsaženy podíly, které dávají
zrod krvi i šlachám, kostem a ostatnímu. Tyto
podíly jsou nahlédnutelné rozumem (viz B 21). Není
totiž třeba převádět na smyslové vnímání všechno
to, že chléb a voda toto vše zařizují, nýbrž jsou
v nich obsaženy rozumem nahlédnutelné podíly.
Protože jsou tedy části v potravě podobné
částem, které z ní vznikají, nazval je homoiomerie
[stejnorodé podíly, podobné části] a prohlašoval,
že jsou principy toho, co jest. Tyto homoiomerie
jsou látkou, působící příčinou je mysl, která
všechno usořádala.
A 47 /1 = Platón, Phaedo 97b-98c Jednou jsem však slyšel kohosi číst z nějaké knihy, z Anaxagorovy, jak mi řekl, že prý tím, co pořádá svět a co je všeho příčinou, je mysl. Tu jsem měl z této příčiny radost a zdálo se mi, že to je jaksi v pořádku, že intelekt je příčinou všeho - a pomyslil jsem si, že je-li tomu tak, že tedy intelekt, působící řád světa, všechno pořádá a každou jednotlivou věc klade tam, kde by byla co nejlepší. Vždyť pokud by někdo chtěl pro každou věc nalézt
příčinu toho, jak vzniká nebo zaniká nebo jest,
musel by nalézt, jaké je pro ni nejlepší bytí nebo
kterýkoliv jiný stav nebo činnost; a z toho také
důvodu nenáleží člověku zkoumat nic jiného, jak o
té samé věci, tak o ostatních, nežli to
nejdokonalejší a nejlepší. Díky tomu že pak nutně
zná i horší stav, neboť vědění o tom obojím je
totéž. Když jsem toto uvážil, myslil jsem, ke své
radosti, že jsem nalezl učitele příčiny toho, co
jest, podle svého přání, totiž Anaxagoru! A ten že
mi nejprve ukáže, zda je Země plochá nebo kulatá,
a po té že mi vyloží i příčinu a nutnost toho; a
to tak, že řekne, co je lepší, a že by bylo lépe,
aby byla taková. A jestliže řekne, že Země je
uprostřed, že také vyloží, proč je lépe, aby Země
byla ve středu. A pokud mi toto objeví, byl jsem
připraven k tomu, že už nikdy nezatoužím po jiném
druhu příčiny. (98) Byl jsem ovšem připraven dozvědět se tímto
způsobem také o Slunci, o Měsíci i o dalších
hvězdách, o jejich vzájemné rychlosti, obratech a
ostatních stavech, jak je asi lépe pro každou z
nich působit i snášet stavy, které snáší. Nikdy
bych totiž si o něm nebyl myslel, že by při svém
tvrzení, že to vše je uspořádáno intelektem, pro
ně kdy uvedl nějakou jinou příčinu, nežli že je
nejlepší, aby byly právě tak, jak jsou. Myslil
jsem tedy, že dá každé jednotlivé z nich i všem
společně náležitou příčinu, že také vyloží, co je
všem společně pro každou zvlášť nejlepší a že
uvede, co je společné dobro pro všechny. A nebyl
bych dal ani za nevím co ty
naděje, nýbrž s velkou snahou jsem se chopil těch
knih a četl jsem je co nejrychleji, abych co
nejdříve znal to nejlepší i to horší. Tu však jsem
se, příteli, rázem rozloučil s tou podivuhodnou
naději, když při dalším čtení vidím, že ten muž
intelekt k ničemu neužívá, ani mu nepřičítá žádné
příčiny co do uspořádání věcí, ale že za příčiny
uvádí vzduchy, aithéry a vody – i mnoho jiných a
divných věcí. A 47 /2 = Aristotelés, Metaphysica I, 4; 985a18 Anaxagorás totiž používá mysl jako stroj [jako
divadelní „bůh ze stroje"] k výkladu vzniku světa.
Přitáhne jej, když má potíže s výkladem, proč je
nějaká příčina nutná. Ve všech ostatních případech
však příčinu dění hledá spíše jinde než v
mysli.
A 47 /3 = Simplikios, In Physica 327, 26 Anaxagorás však mysl šetří, jak
říká Eudémos (fr. 21), když nechává věci
sestavovat se nahodile. A 48 /1 = Áetios I, 7, 5 (Dox. 299) Anaxagorás tvrdí, že na začátku byla tělesa v klidu, že je však mysl boha uspořádala a způsobila vznik vesmíru [doslovně: způsobila vzniky celků].
A 48 /2 = Áetios I, 7, 15 (Dox. 302) Anaxagorás považoval boha za mysl utvářející svět.
A 48 /3 = Iamblichos, Protrepticus 8; p. 48 Pisteli (Dox. 532) = Aristotelés, Protrepticus fr. 110 Düring „Mysl je náš bůh“, řekl to buď Hermotímos nebo Anaxagorás. Dále také toto: „Smrtelný věk [život] má podíl na nějakém bohu.“
A 48 /3 cfr = Eurípidés, fr. 1018 Mysl je totiž bůh v každém z nás.
A 48 /4 = Filodémos, De pietate c. 4a; p. 66 G. Bůh byl a je a bude – a je všech věcí začátek i vláda. A mysl uspořádala všechno, co je ve smíšení bezmezné.
Anaxagorás, jenž přijal nauku od Anaximena, první
prohlásil, že rozvržení a uzpůsobení věcí se děje
silou a rozumem nekonečné mysli. Přitom však
pominul, že v bezmezném není možný souvislý pohyb
spojený s vnímáním, a že vůbec není vnímání bez
toho, aniž by podnět vnímala celá bytost.
Pokládal-li dále tuto mysl za jakousi živou
bytost, jistě jest něčím vnitřním, podle čeho se
ona živá bytost nazývá. Co je však vnitřnějšího
než mysl? Proto je obklopena vnějším tělem. S tím
však [Anaxagorás] nesouhlasí, a proto se [podle
Anaxagory mysl] bez čehokoli navíc, čím by mohla
vnímat [bez těla], patrně vymyká síle našeho
myšlení a rozumu.
A 49 = Cicero, Academica priora II, 118, 3-5 (Dox. 119) Anaxagorás [řekl, že vše je] nekonečnou látkou,
ze které vznikly podobné částice, vzájemně se
rozdělující, jež byly nejprve neuspořádané, a poté
je uspořádala božská mysl.
A 50 =
Aristotelés, Physica III, 5; 205b1 Anaxagorás však mluví o trvání bezmezna
nesmyslně. Tvrdí totiž, že bezmezno samo sebe
podpírá, a to proto, že je v sobě samém. Nic
jiného [je] totiž neobklopuje;
jako by tam, kde něco je, tam bylo přirozeně. A 51 = Áetios I, 14, 4 (Dox. 312) Anaxagorás [předpokládal] stejnorodé podíly (homoiomerie)
mnoha podob. A 52 /1 = Aristotelés, Physica I, 4; 187a26 Jak se zdá, Anaxagorás předpokládal, že [takzvané
prvky] jsou [co do počtu] bezmezné, protože měl za
pravdivé společné mínění fyziků, že nic nemůže
vzniknout z nejsoucího. Vždyť proto říkají:
„Všechno bylo pohromadě" (B
1) a [že] vznikání toho či onoho spočívá v
přeměňování. A 52 /2 = Aristotelés, De generatione et corruptione I, 1; 314a11 Ti však, kteří předpokládají, že látka je více
než jedno, jako Empedoklés, Anaxagorás a
Leukippos, nutně musí říkat, že je to také něco
jiného. A přece právě Anaxagorás nepoznal svůj
vlastní hlas: Říká, že vznik a zánik je totéž jako
proměňování [kvality]. A 52 /3 = Hippokratés, De victu I, 4 Nyní tedy žádná ze všech věcí nezaniká, ani
nevzniká něco, co by už dříve nebylo. Všechny věci
se však proměňují, když se směšují a rozlučují
[jejich semena]. A 53 = Simplikios, In Physica 461, 20 (= fr. 10 Schaub.) Proto Anaxagorás říká, že nelze připustit, aby bylo rozloučeno všechno; úplné roztrhání totiž není rozloučení.
A 54 = Áetios I, 17, 2 (Dox. 315) Ti kolem Anaxagory a Démokrita
[předpokládají], že směsi vznikají skládáním
prvků. A 55 /1 = Platón, Cratylus 413c Spravedlivé je prý to, co říká Anaxagorás: mysl.
Ta je totiž svévládná a s ničím nesmísená, pořádá
přirozeně všechny věci, když skrze všechny
prochází. A 55 /2 = Aristotelés, De anima I, 2; 405a15 [Anaxagorás] pokládá mysl především za princip
všeho. Říká, že mysl je jako jediná ze jsoucen
jednoduchá, nesmíšená a čistá. Přitom se však
obojí, poznávání i pohyb, děje díky témuž
principu. Říká přece, že mysl uvedla veškerenstvo
v pohyb. A 56 = Aristotelés,
Physica VIII, 5; 256b24 Proto také Anaxagorás správně říká, že mysl je
neporušená (apathé) a nesmísená, proto ji
pokládá za princip pohybu. Může totiž hýbat pouze
díky tomu, že sama je nepohnutelná (akinétos),
a vládnout díky tomu, že není smíšená. A 57 = Kléméns
Alexandrijský, Stromata II, 14, 2 Anaxagorás byl první, kdo věcem nadřadil mysl,
avšak ani on nepátral po tvůrčí příčině. Vytvářel
jenom obraz jakéhosi nerozumného víření, zatímco
mysl ponechal v nečinnosti a bez myšlení. A 58 = Aristotelés, Metaphysica I, 3; 984b15 (Cfr. B 12) Když tedy někdo řekl, že podobně jako v živých
bytostech je také v přírodě příčinou uspořádání
světa a veškerého řádu mysl, jevil se oproti těm
dřívějším, kteří se vyjadřovali slepě, jako
střízlivý. Této myšlenky se zjevně, jak víme,
chopil Anaxagorás, je však důvod předpokládat, že
to už dříve říkal Hermotímos z Klazomen. A 59 = Simplikios, In Physica 1185, 9 Eudémos kritizuje
Anaxagoru nejen proto, že říká, že pohyb začal v
určité době a že neexistoval předtím, ale také
proto, že zapomněl říct, zda to bude pokračovat,
nebo někdy skončí, protože to není zřejmé.
A 60 = Aristotelés, Metaphysica X, 6; 1056b28 Proto se také nesprávně odchýlil
Anaxagorás, když řekl, že „všechny věci byly
pospolu, neomezené jak co do množství, tak co do
malosti" (B 1). Místo „co do malosti" měl říci
„co do mála". Nejsou totiž neomezené, neboť
„málo" se netýká jednoho, jak někteří tvrdí,
nýbrž je díky dvěma. A 61 /1 = Aristotelés, Metaphysica XII, 2; 1069b19 Všechno vzniká ze jsoucího, totiž z toho, co je v
možnosti, a z toho, co je ve skutečnosti. A toto
[to v možnosti] je ono Anaxagorovo jedno, neboť to
je lepší výraz než jeho „všechno pohromadě“ i než
Empedokleova a Anaximandrova směs, a jak říká
Démokritos. A 61 /2 = Aristotelés, Metaphysica I, 8; 989a30 Pokud by někdo předpokládal, že Anaxagorás mluví
o dvou prvcích, chápal by jeho výklad nejlépe, i
když to on sám nevyslovil. A 61 /3 = Aristotelés, Metaphysica I, 8; 989b4 Kdyby někdo důsledněji a určitěji vyložil, co
chtěl říci, tak by se ukázalo, že Anaxagorás mluví
novým a neobvyklým způsobem. A 61 /4 = Aristotelés, Metaphysica I, 8; 989b16 Následkem toho jednou říká, že principem je jedno
- to je přece jednoduché a nesmíšené - jindy, že
to rozdílné, jak my nazýváme to, co je neurčité,
dokud nebylo určeno a nenabylo účast v nějakém
druhu. A 62 = Diodóros, Bibliotheca historica I, 7, 7 Zdá se, že ani Eurípidés by neodporoval tomu, co jsem právě řekl o povaze veškerenstva, neboť byl žákem filosofa přírody Anaxagory. Vždyť to v [tragédii] Melanippé vyslovuje takto (Eurípidés, fr. Melanippé, hé sofé n. 484): Tento příběh není ode
mě, ale od mé matky,
A 63 = Áetios II, 1, 2 Mansfeld-Runia (Dox. 327) Thalés, Pýthagorás, Empedoklés, Ekfantos,
Parmenidés, Melissos, Hérakleitos, Anaxagorás,
Platón, Aristotelés a Zénón říkají, že svět je
jeden. A 64 /1 = Simplikios, In Physica 154, 29 Anaxagorás říká, že jakmile svět vznikl ze směsi, trvá, nadále udržovaný i rozlučovaný vládnoucí myslí.
A 64 /2 = Simplikios, In Physica 1121, 21 Anaxagorás a také Archeláos
a Métrodóros z Chiu se domnívají, že svět
vznikl při počátku času. Také říkají, že pohyb
měl začátek. Říkají totiž, že pohyb jsoucen,
která před časem setrvávala v klidu, nastal
působením mysli, že díky pohybu vznikl svět. Zdá
se, že předpokládají utvoření světa v pořadí
[které je vhodné] pro výklad. A 65 = Áetios II, 4, 6 (Dox. 331) Anaximandros, Anaximenés, Anaxagorás, Archeláos,
Diogenés a Leukippos tvrdí, že svět podléhá zkáze. A 66 /1 = Áetios I, 29, 7 (Dox. 326b7n.) Anaxagorás, Démokritos a stoici považují příčinu za nezřejmou lidskému rozumu. Vždyť některé věci podle nutnosti, jiné podle osudu, jiné podle volby, jiné díky náhodě, jiné samy od sebe.
[Anaxagorás] říká, že nic z toho, co se stává, se neděje osudem, ale že osud je prázdný pojem.
Anaxagorás řekl, že nějaká prozřetelnost bohů ve
vztahu k lidem vůbec není [verze překladu: že lidé
vůbec nemají nějakou prozřetelnost bohů], ale že
všechny lidské záležitosti se dějí díky náhodě. A 67 = Áetios II, 8, 1
Mansfeld-Runia Jaká je příčina toho, že se
kosmos naklonil:
A 68 /1 = Aristotelés, De caelo IV, 2; 309a19 Někteří z těch, kdo nepřijímají, že by bylo prázdno, nijak nepopsali rozdíl mezi lehkým a těžkým, například Anaxagorás a Empedoklés.
Ti, kteří se pokoušejí ukázat, že [prázdno] není, tím nechtějí vyvracet to, čemu lidé říkají prázdno, nýbrž mluví chybně, podobně jako Anaxagorás a ti, kteří tímto způsobem argumentují. Ukazují totiž, že vzduch je něco a předvádějí, jak je vzduch silný, když jím plní měchy a uzavírají ho v klepsydrách. (Viz Empedoklés B 100.)
Pokud jde o jevy související s klepsydrou, zdá se, že vcelku je jejich příčina taková, jak Anaxagorás říká. Vzduch v trubce násosky je příčinu, proč se voda nedostala až do ní, proč se zastavila. Vzduch však není příčinou jednoduše, neboť pokud někdo vloží násosku do vody šikmo, voda vstoupí. Proto Anaxagorás nevysvětlil uspokojivě, jak je vzduch příčinou, ačkoli to jistě je příčina, jak již bylo řečeno. (...)
A 70 = Theofrastos, De sensu et sensibilibus 59 (Dox. 516) To, co je řídké a jemné je teplé; co
však je husté a nahlučené, je chladné;
A 71 = Áetios II, 13, 3 (Dox. 341) Anaxagorás [říká], že
obklopující aithér je ve své podstatě ohnivý,
prudkostí otáčení pak uchvátil kameny od Země, a
když je zapálil, staly se z nich hvězdy.
A 72 /1 = Áetios II, 20, 6 (Dox. 349) Anaxagorás tvrdí, že Slunce je rozžhavená hroua
nebo skála prostoupená ohněm. A 72 /2 = Áetios II, 21, 3 (Dox. 351) Anaxagorás [považoval Slunce] za mnohem větší než
Peloponnés. A 72 /3 = Áetios II,
23, 2 Mansfeld-Runia O slunovratech: A 73 /1 = Xenofón, Memorabilia IV, 7, 6-7 [Sókratés] však byl zásadně proti úvahám o tom,
jak bůh sestavil nebesa. (...) Je to prý spojeno s
nebezpečím, že ten, kdo se tomu věnuje, mluví
nesmysly, jako se to přihodilo Anaxagorovi, jenž
byl velice domýšlivý, pokud jde o výklad působení
bohů. (7) Když totiž tvrdil, že oheň a Slunce jsou
stejné, neuvážil, že dívat se do ohně nepůsobí
lidem žádné potíže, avšak do Slunce hledět
nemohou; že vlivem slunečních paprsků kůže
ztmavne, působením ohně však nikoliv. Neuvážil ani
to, že bez slunečních paprsků nemůže žádná
rostlina zdárně růst, zatímco hyne, když je ohřátá
ohněm. Když prohlašoval, že Slunce je rozžhavený
kámen, tak neuvážil, že kámen v ohni nesvítí, ani
tam dlouho nevydrží, zatímco Slunce trvá stále a
veškerý čas neporovnatelně září. A 73 /2 = Aristotelés, De caelo I, 3; 270b24 Anaxagorás slovo aithér používá nedobře, když jím
označuje oheň. Nazývá totiž aithér podle ohně. A 73 /3 = Simplikios, In De caelo 119, 2 [Aristotelés] obviňuje Anaxagoru z nesprávného odvození významu slova aithér od [slovesa] aithein, které znamená „zapálit“, takže [slovo aithér užívá] pro oheň.
A 74 /1 = Pseudo-Aristotelés, Problemata XI, 33; 903a7(podle př. K. Svobody) Proč je lépe slyšet v noci než ve dne? Zda proto, jak říká Anaxagorás, že ve dne syčí a hlučí vzduch oteplovaný sluncem, kdežto v noci je klidný, poněvadž přestalo teplo?
A 74 /2 = Plútarchos, Quaestiones convivales VIII, 3, 3; 722a Anaxagorás říká, že vzduch se pohybuje díky Slunci, jeho pohyb obsahuje chvění a vibrace, jak je zjevné díky malým kouskům prachu a úlomkům, které se neustále tetelí ve světle, tedy smítkům, jak někteří říkají. Tento muž tvrdí, že tyto věci ve dne teplem syčí a zvučí, takže je obtížné slyšet v tom šumu zvuky. V noci však jejich chvění ustávᆠa zvuk [je slyšet].
A 75 = Proklos, In Platonis Timaeum III, 63; 26d Platón (Tímaios 38d) ... představil jejich [Slunce a Měsíce] původ v kosmu jako související. Nebyl první, kdo přišel s touto hypotézou, neboť jako první to pochopil Anaxagorás, jak vypravuje Eudémos (fr. 98).
A 76 = Platón, Cratylus 409a A co Měsíc?
A 77 /1 = Schol. Apoll. Rhod. I, 498; 44, 10 Wendel Měsíc Anaxagorás líčí jako plochou krajinu, z níž nemejský lev tuší porážku.
A 77 /2 = Áetios II, 25, 9 (Dox. 356) Anaxagorás a Démokritos považují [Měsíc] za žhavé těleso, na kterém jsou pláně, hory a rokle.
A 77 /3 = Achilleus Tatios, Isagoga excerpta 21, 3; p. 49, 4 Jiní říkají, že [Měsíc] je pevná rozžhavená země, obsahující oheň. Jsou na něm jiné příbytky, řeky i mnoho věcí, které se nacházejí na Zemi. Vypráví se, že odtud spadl nemejský lev. (Viz Plútarchos, O tváři v kruhu Luny 937f, kde je zmínka o lvu, který spadl z Měsíce na Peloponnés.)
A 77 /4 = Áetios II, 30, 2 (Dox. 361) Podle Anaxagory je [Měsíc] nestejnorodým sloučením, protože je smísen s chladem, je zároveň i zemitý. Jsou na něm výšiny, nížiny a také prohlubně [dutiny?, zátoky?]. K ohnivému se přimísilo temné, takže Měsíc přináší na světlo to stinné. Proto se říká, že tato hvězda svítí s falešným světlem (viz Parmenidés B 21).
A 77 /5 = Áetios II, 28, 5-6
Mansfled Runia (cfr. Dox. 358) O osvětlení Měsíce: Thalés jako první řekl, že [Měsíc]
je osvětlován od Slunce [omyl].
A 77 /6 = Áetios II, 29, 6-7 (Dox. 360) Thalés, Anaxagorás, Platón a stoici se shodují s matematickými [astronomy], že každoměsíční skrytí Měsíce [novoluní] nastávají při jeho setkání [konjunkci] se Sluncem, které jej osvětluje. Zatmění Měsíce nastávají, když se Měsíc dostane do stínu Země, když Země je mezi těmito dvěma nebeskými tělesy [Sluncem a Měsícem], lépe řečeno, když je Měsíc na opačné straně [než Slunce, v opozici]. Anaxagorás, jak tvrdí Theofrastos (Názory fyziků, fr. 19), si myslí, že k zatmění Měsíce dochází také tehdy, když jej zakryjí tělesa [obíhající] níže než Měsíc.
A 78 = Áetios II, 16, 1 (Dox. 345) Anaxagorás, Démokritos a Kleanthés říkají, že
hvězdy se pohybují od východu k západu. A 79 = Achilleus Tatios, Isagoga excerpta 1, 13; p. 40, 26 M. Nebeská tělesa nepokládá za živé bytosti ani Anaxagorás, ani Démokritos ve Velkém uspořádání.
A 80 /1 = Aristotelés, Meteorologica I, 8; 345a25 Ti kolem Anaxagory a Démokrita říkají, že Mléčná dráha je světlem nějakých hvězd. Když totiž Slunce běží pod Zemí, nejsou některé z hvězd vidět. [Světlo hvězd,] které jsou osvětlené Sluncem, není zjevné, neboť mu překáží paprsky Slunce. Říkají, že Mléčná dráha je jejich vlastní světlo, patřící těm hvězdám, které jsou zastíněné Zemí, takže na ně Slunce nesvítí.
O kruhu Mléčné dráhy:
A 81 /1 = Aristotelés, Meteorologica I, 6; 342b25 O kometách. (...) Anaxagorás a Démokritos (68 A 92) říkají, že komety jsou jevem společného setkání planet; kdykoli se zdá, že se díky přiblížení navzájem dotýkají.
A 81 /2 = Áetios III, 2, 2 (Dox. 366) Anaxagorás a Démokritos tvrdí, že komety jsou setkáním [konjunkcí] dvou nebo více hvězd, takže září společně.
A 81
/3 = Scholia in Aratum (scholia vetera), in
Phaenomen. p. 545,20 M. = scholion 1091, 17
Martin Démokritos (68 A 92) a Anaxagorás říkají, že
komety vznikají díky přiblížení [konjunkci] dvou
planet, když se jejich záře spojí do jedné, jako
při vzájemných odrazech v zrcadlech. {Neobjevují
se totiž pouze v zodiaku, ale také severně a
jižně...}
A 82 = Áetios III, 2, 9 (Dox. 367) Anaxagorás tvrdí, že takzvané padající hvězdy padají z aithéru jako jiskry. Proto také hned pohasínají.
A 83 =
Seneca, Naturales Quaestiones VII, 5, 3 Charmandros ve své knize o kometách praví, že
Anaxagorás viděl na obloze veliké a neobvyklé
světlo o velikosti širokého trámu, jež zářilo po
mnoho dní. (viz A 12,4-5)
A 84 /1 = Aristotelés, Meteorologica II, 9; 369b14 (po 31 A 63) O blescích a
hromech:
A 84 /2 = Áetios III, 3, 4 (Dox. 368) [Anaxagorás říká, že] když horké spadne dolů do chladného – to jest, když část aithéru spadne do [oblasti] vzdušného – působí svým hlukem hrom, [svým světlem] ve srovnání s černou barvou mračen zase záblesk. Plností a množstvím světla to působí blesk, velkým množstvím těles ohně bouři, směsí [ohně] s mraky blýskavici.
A 84 /3 = Seneca, Naturales Quaestiones II, 12, 3 Anaxagorás praví, že [oheň]
skapává z aithéru – a že z takového
žáru nebe spadne moho toho, co mraky dlouho
držely uzavřené.
Anaxagorás [?] říká, že toto vše [blesk] vzniká tak, že z aithéru sestupuje dolů jakási síla, takže oheň [jejím prostřednictvím] poháněný, duní v chladných mracích, a když je protne, zablýskne se; menší ohnivá síla způsobuje záblesky, větší blesky.
A 85 /1 = Áetios III. 4, 2 (Dox. 371) Anaxagorás vykládá mraky a sníh téměř stejně [jako Anaximenés] (viz Anaximenés A 17). Tvrdí však, že kroupy vznikají tehdy, když jsou kapky vody hnané k zemi od zamrzlých mraků. Když spadly, jsou ochlazené a oblé.
A 85 /2 = Aristotelés, Meteorologica I, 12; 348b13 [Anaxagorás] tvrdí, že [kroupy se tvoří] tehdy, když [mrak] vystoupá do studeného vzduchu; my však, že když [mrak] sestoupí do horkého [vzduchu].
A 85 /3 = Aristotelés, Meteorologica I, 12; 348a14 Někteří [např. Anaxagorás] se
domnívají, že tento děj [krupobití] je způsobený
tím, když je mrak zahnán nahoru, kde je
chladněji, protože tam nedosahují [sluneční]
paprsky, které se odrážejí od země. Když tam
voda [v mraku] přijde, tuhne. Proto ke
krupobitím dochází spíše v létě a na
prosluněných místech, neboť teplo více vynáší
mraky od země. A 86 = Áetios III, 5, 11 (Dox. 373) Anaxagorás [říká], že duha je odrazem sluneční záře od hustého mraku, že stojí vždy naproti tomu nebeskému tělesu, [jehož paprsky] ji odráží. Podobně pak vykládá i příčinu takzvaných parhélií, která vznikají na moři.
A 86a = Schol. A ad Aeschyl. Prom. 88 (ed. Dindorf, Oxon. 1851; III, 181, 30) Podle Anaxagory větry vznikají ze země, podle Homéra však od „z oblak Otce Dia“ (Ílias II, 146). Anaxagorás totiž vyslovil látkovou příčinu větrů, Homér zase básnickou, spíše je však obojí jak látkové, tak básnické.
A 87 = Exc. astron., cod. Vatican. 381 (ed. Maass, Aratea; p. 143) Že Země není ani dutá [tvaru mísy?], jako u Démokrita, ani plochá, jako u Anaxagory.
A 88 /1 = Aristotelés, De caelo II, 13; 295a9-14 Pokud nyní Země nuceně setrvává v klidu, shromáždila se uprostřed nesená vířením. Vždyť o takovéto příčině mluví všichni ti, kteří popisují, co se děje s předměty v tekutinách i ve vzduchu: největší a nejtěžší předměty jsou totiž vždy nesené doprostřed víru. Proto také všichni, kdo tvrdí, že svět vznikl, předpokládají, že se [části] Země shromáždily uprostřed.
Většina autorů říká, že Země leží ve středu [světa], například Empedoklés, Anaximandros, Anaximenés, Anaxagorás, Démokritos a Platón.
A 88 /3 = Simplikios, In De caelo 520, 28 [Aristotelés referuje o těch], kteří říkají, že Země setrvává v klidu proto, že je držená vzduchem podloženým pod ní. Protože je Země plochá a tvaru bubnu, přikrývá vzduch jako víko a nedovoluje mu uniknout. Tak to mínili Anaximenés, Anaxagorás a Démokritos.
A 89 /1 = Aristotelés, Meteorologica II, 7; 365a14-34 O zemětřesení a
pohybu Země je potom třeba říci: (19) Anaxagorás tvrdí, že aithér se přirozeně pohybuje vzhůru, pokud však vniknul do dolních částí Země a do dutin, hýbe Zemí, totiž když jsou horní části Země ucpané dešti, neboť to všechno je přirozeně stejně průlinčité. Je to, jako by celá sféra měla jednak horní a jednak dolní [část]; nahoře je část, na které se nacházíme a bydlíme, dole zase ta druhá (31) ... a říkat, jak Země spočívá na vzduchu pro jeho velikost; tvrdit, že úder zdola nahoru otřásá celou Zemí. Navíc [Anaxagorás] nijak nevysvětluje okolnosti, za jakých k zemětřesením dochází.
A 89 /2 = Áetios III ,15, 4 (Dox. 379) O zemětřeseních:
A 89 /3 = Seneca, Natur. quaest. VI, 9, 1 Podle některých je příčinou pohybu [země] oheň a podle některých ne. Ti usuzují [na jinou příčinu]. Především je to Anaxagorás, který se domnívá, že příčinou otřásání země je vzduch; když je [ve] spodní části vanutí hustý vzduch... A 89 /4 = Ammianus Marcellinus XVII, 7, 11 - není v edici Diels-Kranz Jak tvrdí Anaxagorás [k zemětřesení dochází] silou větrů procházejících pod Zemí. Když narazí na tuhou kůru a nemají možnost nikudy vyrazit, rozkmitají ty části půdy, pod které pronikly, když byla půda vlhká. Proto obvykle pozorujeme, že u nás při zemětřesení není cítit žádné vanutí větrů, neboť ty jsou zaměstnány v nejhlubších zemských proláklinách. A 90 /1 = Áetios III, 16, 2 (Dox. 381) O moři, jak se ustavilo
a proč je to hořké: (Viz Hippokratés, O vzduchu, vodách a místech 7-8.)
Třetí názor o [příčině
slanosti] moře je, že voda, která prosakuje zemí a
omývá ji, se stává slanou, protože země v sobě má
takovéto šťávy. Jako doklad toho uváděli, že v
zemi se kope sůl a ledek, a že na mnohých místech
jsou v zemi hořké šťávy. Tohoto mínění byli
Anaxagorás a také Métrodóros [z Chiu]. (cfr. 70 A
19)
A 91 /1 = Áetios IV, 1, 3 (Dox. 228. 385) [O původu vody nilských záplav:]
A 91 /2 = Seneca, Natur. quaest. IV, 2, 17 Anaxagorás praví, že sněhy, jež roztály na horských hřebenech Etiopie, dospěly až k Nilu. Byl nejstarší, kdo zastával toto mínění. Tak to podávají Aischylos (Suppl. 559 Wil., fr. 300n.), Sofoklés (fr. 797) a Eurípidés (Hel. 3, fr. 228).
Třetí domněnka, ač se zdá nejpřijatelnější, přece je nejlživější. Neříká vlastně vůbec nic, když tvrdí, že Nil bere své vody z tajícího sněhu. Nil přece teče z Libye přes Aithiopii a odtud přitéká do Egypta. Jak by tedy u všech všudy mohl brát vodu z tajícího sněhu, když teče z nejteplejších končin do krajin chladnějších?
A 92, 27-28 = Theofrastos, De sensu et sensibilibus 27-28 (Dox. 507) (27) Anaxagorás se domnívá, že smyslové vnímání se děje díky protikladům, neboť podobné nepociťuje podobné. (...) (28) ... Když se totiž k sobě
přiblíží něco, co je podobně teplé nebo podobně
chladné, nezahřívá to, ani neochlazuje. Stejně tak
nepoznáváme ani sladké a hořké pomocí jich
samotných; ale chladné díky teplému, pitné [pitnou
vodu] díky slanému, sladké díky hořkému, díky
tomu, co z nich schází. Tvrdí totiž, že všechno je
v nás už obsaženo. (...)
A 92, 29-30 = Theofrastos, De
sensu et snsibilibus 29-30 (Dox. 507) (29) Každé vnímání je spojeno s bolestí. (...) Všechno nepodobné totiž svým dotekem přináší utrpení. Zjevné to je tehdy, když vjemy trvají velmi dlouho nebo jsou příliš silné. Vždyť jasné barvy a přílišný hřmot působí bolest a nelze je vydržet moc dlouho. (...)
A 92, 37 = Theofrastos, De sensu et sensibilibus 37 (Dox. 507) Anaxagorás pak, jak jsem řekl, podržuje toto staré společné mínění. Kromě toho říká o jednotlivých smyslech něco vlastního, nejvíce o zraku, protože velikost je vnímaná, aniž by však bylo zřejmé, že tělesnějšími smysly.
A 92, 59 = Theofrastos, De sensu et sensibilibus 59 (Dox. 507) Anaxagorás totiž o barvách mluvil zjednodušeně.
A 93 /1 = Áetios IV, 3, 2 (Dox. 387, 17) (...) a jaká je podstata duše: Anaximenés, Anaxagorás, Archeláos a Diogenés [z
Apollónie] tvrdí, že podstata duše je vzdušná. A 93 /2 = Áetios IV, 5, 11 (Dox. 392) Pýthagorás, Anaxagorás ... tvrdí, že mysl se [k
duši?] připojuje zvenčí. A 93 /3 = Áetios IV, 7, 1 (Dox. 392n.) Pýthagorás, Anaxagorás a Diogenés ... tvrdili, že
duše je nezničitelná. A 94 /1 = Aristotelés, Ethica Nicom. VII, 15; 1154b7 To, co je živé, stále trpí, jak to dosvědčují
také slova fyziků, kteří tvrdí že vidění a slyšení
je bolestivé, ale jsme tomu už uvyklí, jak říkají. A 94 /2 = Aspasios, In Ethica Nicomachea 156, 14 Heylbut Anaxagorás totiž řekl, že živá bytost stále pociťuje utrpení, protože vnímá. [Aristotelés] to však neříká proto, že by s tím souhlasil, ale že referuje. [Aristotelés a Theofrastos] si přece nemyslí, že by živočich stále pociťoval utrpení. [Aristotelés] Anaxagoru kritizuje v Etice, [stejně jako] Theofrastos, když říká, že příjemnost vyhání bolest, která je jí protikladná.
Veškeré vnímání je spojeno s utrpením. A 95 = Cicero, Academica post. I, 12, 44 Arkesiláos ... ne ze zatvrzelosti nebo touhy po vítězství, ale kvůli nesrozumitelnosti věcí, která Sókrata přivedla k vyznání nevědomosti, a už před Sókratem Démokrita, Anaxagoru, Empedoklea. Mnozí dávní [filosofové] říkali, že nemohou nic vědět, ani poznávat, ani vnímat, tu pro „těsnost [smyslových] průduchů“ (Empedoklés B 2), tu pro slabost duše (viz Anaxagorás B 21), tu pro krátkost běhu života. A jak říká Démokritos, pravda je ponořena v hloubce (viz B 117); domněnkami a zvyklostmi. Jeden po druhém řekli, že všechno je obestřeno temnotami.
A 96 = Áetios IV, 9, 1 (Dox. 396) Anaxagorás a Démokritos ... tvrdí, že smyslové
vnímání je falešné. (Viz A 28) A 97 /1 = Sextos Empeirikos, Pyrrhoniae hypotyposes I, 33 To, co je poznané, a to, co se jeví, [klademe proti sobě,] jako když Anaxagorás postavil to, že sníh je bílý, proti tomu, že sníh je ztuhlou vodou, voda je však černá, takže sníh je černý.
Jednodušší bude pro
něho [pro akademického skeptika] dokázat, že sníh
je bílý, než postupovat tak jako Anaxagorás, který
nejen že popíral, že tomu tak je, ale tvrdil, že
se mu nezdá bílý, protože věděl, že voda je černá,
a že je to její zhuštění.
A 98 = Schol. Homer. (A) ad Odyss. XVI, 161 Černá voda:
A 98a = Psellos Michael, De lap. 26 (cfr. 31 A 89) = Opuscula logica, physica, allegorica, alia 35, 105 Duffy Mnozí z nich byli přesvědčeni, že představili příčiny sil souvisejících s kameny, ze starších mudrců Anaxagorás, Empedoklés a Démokritos.
A 99 = Aristotelés, De anima I, 2; 404a25 Stejně i Anaxagorás říká, že duše je tím, co
působí pohyb, a podobně mluví i leckdo jiný, kdo
tvrdí, že veškerenstvo uvedla do pohybu mysl. A 100 /1 = Aristotelés, De anima I, 2; 404b1 Anaxagorás se o tom však vyjadřuje méně jasně.
Mnohde sice říká, že původcem krásy a správnosti
je mysl, jinde však, že jím je duše. Ta totiž
náleží všem živým bytostem, velkým i malým, cenným
i bezcenným. Nezdá se však, že by všem živým
bytostem náležela podobně i mysl ve významu
rozumnosti; dokonce ani ne všem lidem. A 100 /2 = Aristotelés, De anima I, 2; 405a13 Anaxagorás sice, jak se zdá, považuje duši a mysl
za různé, jak jsme už výše uvedli, avšak zachází s
oběma tak, jako kdyby měly jednu přirozenost. Mysl
ovšem pokládá především za princip všeho. Říká, že
mysl je jako jediná ze jsoucen jednoduchá,
nesmísená a čistá. Přitom se však prý obojí,
poznávání i pohyb, děje díky témuž principu. Říká
přece, že mysl uvedla veškerenstvo v pohyb. A 100 /3 = Aristotelés, De anima I, 2; 405b19 Pouze Anaxagorás však tvrdí, že mysl nepodléhá [vnějším] vlivům (apathé), a že nemá s ničím jiným nic společného.
[Mysl] je tedy nutně nesmíšená, protože myslí
vše, jak říká Anaxagorás (B
12), aby tomu vládla, to jest, aby to
poznávala.
Anaxagorás [říká], že všechny živé bytosti mají
činný rozum, jako kdyby však neměly pasivní mysl
[?], tak řečeného interpreta mysli.
A 101a = Psellos Michael, De omnif. doctr. 15 Anaxagorás však nepředpokládá, že mysl ve významu rozvahy je ve všech lidech; ne jako kdyby neměli poznávací podstatu, nýbrž jako by ji neužívali vždy. Duše je charakterizovaná tímto dvojím: tím, že pohybuje, a tím, že poznává.
A 102 /1 = Aristotelés, De partibus animalium IV,10; 687a7 Anaxagorás řekl, že člověk je nejrozumnější z živých bytostí, protože má ruce; správné by však bylo říci, že má ruce proto, že je nejrozumnější. Ruce jsou totiž nástrojem a příroda – stejně jako rozumný člověk – vždy přiděluje každý nástroj tomu, kdo je schopen jej používat.
A 102 /2 = Plútsrchos, De Fortuna 3; 98f Ale ve všech těchto [vlastnostech] jsme
nešťastnější než zvířata; díky naší
zkušenosti, paměti, šikovnosti a řemeslu však
podle Anaxagory jejich [vlastnosti] užíváme:
chodíme jim na med, dojíme je, honíme, vodíme
a shromažďujeme. V tom není nic
nahodilého, nýbrž vše souvisí s dobrým
uvážením a péčí.
A 103 = Áetios V, 25, 2 (Dox. 437) Anaxagorás tvrdí, že spánek nastává únavou tělesné energie. Je přece tělesným stavem, ne duševním. Oddělením duše pak nastává smrt.
A 104 = Galénos, De naturalibus facultatibus II, 8 (II, 107 K.; III, 179, 12 Helmr.) Pokud se totiž [na přirozenost žluči] tázal správně, tak proč potom také nevyšetříme krev, zdali má původ v těle, nebo je zasetá potravinami, jak říkají ti, kteří předpokládají stejnorodé podíly?
A 105 = Aristotelés, De partibus animalium IV, 2; 677a5 Anaxagorás a jeho následovníci nesprávně předpokládají, že žluč je příčinou akutních onemocnění; neboť když je jí příliš mnoho, vyvěrá [prý] do plic, cév a do boků. Avšak ti, kteří trpí takovýmito nemocemi, [tam] žadnou žluč nemají, jak by se ukázalo při pitvě.
A 106 = Áetios IV, 19, 5 (Dox. 409) Anaxagorás říká, že hlas vzniká tak, že dech narazí na zhuštěný vzduch a odrazem se pak vrací až ke sluchu. Stejně vzniká i takzvaná ozvěna.
A 107 = Aristotelés, De generatione animalium IV, 1; 763b30 Tvrdí totiž, například Anaxagorás a jiní z přírodních filosofů, že tato polarizace stran je už v semenech. Neboť semeno pochází z muže, zatímco žena poskytuje místo (viz Aischylos, Eumenides 658-662). A mužské potomstvo vzniká z pravých, ženské z levých částí [otce], na pravé straně dělohy se rodí mužské potomstvo, ženské na levé.
A 107cfr = Aischylos, Eumenides 658-662 (př. F. Stiebitz; mluví Apollón) Tak zvaná matka
dítě neplodí,
A 108 = Censorinus, De die natali 6, 1 (Dox. 190) Anaxagorás [se domníval, že jako první se u plodu vyvíjí] mozek, odkud pocházejí všechny smysly.
A 109 = Censorinus, De die natali 6, 2 Další autoři se domnívali, následujíce Anaxagoru, že v semeni je obsaženo éterné teplo, jež uspořádává údy.
A 110 = Censorinus, De die natali 6, 3 (Dox. 191) O způsobu, jímž je dítě v matčině těle vyživováno, panuje dvojí názor. Anaxagorás a mnozí další se domnívají, že dítě je vyživováno skrze pupeční šňůru.
A 111 = Censorinus, De die natali 6, 8 Anaxagorás se domníval, že dítě se podobá tomu z rodičů, který vynaložil více semene.
A 112 = Áetios V, 10, 23 (Dox. 430) Epikúrejci říkají, že ... živočichové vznikají proměnou z jiných [= ze sebe navzájem]. Jsou totiž částí kosmu, jako už podle Anaxagory a Eurípida.
A 112 cfr = Eurípidés, Chrysippos fr. 839, 1-14; p. 633 N. Veliká Země a Diův
aithér,
A 113 = Eirénáios II, 14, 2 (Dox. 171) Anaxagorás,který byl považovaný
za ateistu, tvrdil, že živočichové vznikli ze
semen padajících z nebe na Zemi. A 114 = Aristotelés, De generatione animalium III, 6; 756b13 Někteří totiž říkají, že
ústy kopulují jednak havrani, jednak ibis, a
ze čtvernožců že ústy rodí lasička. Vždyť
takové věci říká i Anaxagorás a někteří
ostatní z fyziků, když mluví příliš
naivně a ukvapeně. A 115 = Aristotelés, De respiratione 2; 470b30 Anaxagorás a Diogenés [z Apollónie] však tvrdí, že všechny živé bytosti dýchají, a kvůli tomu popisují jistý způsob dýchání u ryb a korýšů. Anaxagorás říká, že kdykoliv ryby vypustí žábrami vodu, vtáhnou do sebe vzduch, který vzniká v jejich ústech, neboť nic není prázdné.
A 116 = Plútarchos, Quaest. phys. 1; 911d Stoupenci Platóna, Anaxagory a Démokrita se
domnívají, že rostlina je živá bytost upoutaná
k zemi. A 117 /1 = Theofrastos, Historia plantarum III, 1, 4 Anaxagorás se domnívá, že vzduch
obsahuje semena, která dávají zrod rostlinám,
když jsou vodou snesena dolů. A 117 /2 = Pseudo-Aristotelés, De plantis I, 1; 815a15 Anaxagorás a Empedoklés však říkají, že [rostliny] se pohybují díky touze; tvrdí, že také cítí a rmoutí se a mají radost. A z těch dvou [Anaxagory a Empedoklea] Anaxagorás říká, že mají radost i zármutek, a jako doklad uvádí padání listů.
A 117 /3 = Pseudo-Aristotelés, De plantis I, 1; 815b16 (c. 2) Anaxagorás, Démokritos a Empedoklés říkali, že rostliny mají mysl a rozvahu.
A 117 /4 = Pseudo-Aristotelés, De plantis I, 1; 816b26 (c. 5) Anaxagorás řekl, že rostlina dýchá.
A 117 /5 = Pseudo-Aristotelés, De plantis I, 1; 817a23 (c. 6) Potrava rostlin má zdroj ze země a zdrojem vzniku plodů je Slunce. Proto Anaxagorás řekl, že jejich chlad pochází od vzduchu, a proto [Alkmaión] říká, že Země je matkou rostlin a Slunce otcem. |
|
Zpátky k Anaxagorovi
Zpátky na Předsokratiky
Zpátky na domovskou stránku fysis.cz