Po poetických zmínkách o astronomických situacích na obloze, které potkáváme už u epiků, se od raného -6. století objevuje také skutečná astronomie.
Thalés z Mílétu a Kleostrátos přejímají fénické nebo babylónské motivy (např. dělení dne na hodiny - Thalés), stanovují rovnodennosti a slunovraty,
Kleostrátovi je připisována recepce zodiaku, ovšem v nějaké modifikaci, zdůrazňující znamení Štíra.
Navigační (Fókos) a kalendářní učely.
Možná linie kalendářních uspořádání: Faeinos, Metón (Metonova reforma athénského kalendáře kolem r. -423).
Přes tuto vědeckou a praktickou orientaci píšou prý Fainomena (nebo nepíší vůbec, jako třeba Thalés), tedy formálně vzato epické spisy, navazující také na epickou tradici, což ústí až v Arátovy
Fainomena (rané -3. století).
Bez typicky vědeckého zájmu má tato linie paralelu u některých mytografů, např. Epimenida a Ferekýda. (Žánrově jim jsou příbuzné i kosmologické pasáže Papyru Derveni.)
Mílétská astronomie (zvl. Anaximandros) je spojena s užitím gnómónu, vytváří kosmologické modely i kosmogonické hypotézy. Na tento vývoj pak reaguje takéHérakleitos.
Následuje Anaxagorova recepce iónské astronomie.
Zvláštní roli sehraje astronomie pýthagorejců, která postupně dojde až k rotující Zemi a heliocentrismu.
Sama hypotéza Země tvaru koule je asi dílem elejského Parmenida, podobně jako znalost toho, že Měsíc svítí odraženým světlem Slunce. |