DÍOGENÉS LAERTIOS IX, 1, 1 - 17

Na řecký text      
Na úvodní stránku Hérakleitos     
Na domovskou stránku fysis.cz   

HÉRAKLEITOS

(1) Hérakleitos z Efesu byl syn Blosónův - nebo podle některých Hérakontův. Mužného věku dosáhl v 69. olympiádě (504 až 501 př.n.l.). Byl velmi povýšený jako málokdo a přezíravý, jak je zřejmé i z jeho spisu, v němž praví (B 40): “Mnohoučenost nenaučí mít rozum, vždyť by byla naučila Hésioda i Pýthagoru a dále Xenofana a Hékatáia.” Neboť(B 41): “To moudré je jedno, vědět, že důmysl (†) řídí všechno skrze vše.” A o Homérovi tvrdil, že si (B 42) “zaslouží být vyhozen ze závodů a ztlučen a stejně tak i Archilochos.” (2) Říkal také, že (B 43) “zpupnost je třeba hasit spíše než požár,” a že (B 44) “je třeba, aby lid bojoval o zákon, který se rodí, jako o hradbu.” A těmito slovy obviňuje Efesany, protože vyhnali jeho druha Hermodóra (B 121): “Efesané si zaslouží, aby všichni dospělí byli usmrceni a zanechali město nedospělým, neboť vyhnali Hermodóra, muže z nich nejprospěšnějšího, se slovy: Nikdo ať není nejprospěšnější z nás, a pokud někdo takový je, ať je jinde a u jiných.” Když pak ho žádali, aby jim dal zákony, odmítl to, protože obec již byla (3) opanována špatnou ústavou. Uchýlil se do svatyně Artemidiny a hrál s dětmi kostky; kdyžho pak Efesané obstoupili, vzkřikl na ně: “Co se divíte, ničemové? Což není lepší dělat toto, než s vámi spravovat obec?”

Nakonec se vystěhoval, zprotiviv si lidi, a žil osaměle v horách, živě se travou a bylinami. Když ovšem z toho dostal vodnatelnost, vrátil se do města a záhadně vyzvídal na lékařích, mohl-li by udělat ze záplavy sucho. Protože ho nechápali, zahrabal se v stáji do kravského hnoje, doufaje, že se teplem hnoje voda z něho vypaří. Když však ani takto ničeho nedosáhl, skonal ve věku 60 let.

(4) Náš epigram na něho zní takto:

   “Často mi bylo divné, jak mohl Hérakleitos,
   přetrpěv život tak těžký, mít tak nešťastnou smrt.
   Neboť když zhoubná nemoc mu vodou zdolala tělo,
   v očích mu zhasivši světlo, přinesla neblahou tmu.”

Hermippos však tvrdí, že se ptal lékařů, může-li mu někdo z nich tlakem na vnitřnosti vyčerpat vodu. A když řekli, že ne, položil se na výsluní a poručil chlapcům, aby ho přikryli hnojem. Takto prý druhého dne skonal a byl pohřben na agoře. Neanthés z Kyziku však tvrdí, že když se nemohl vyprostit z hnoje, zůstal ležet; a byv pro tuto změnu nepoznán, stal se potravou psů.

(5) Již od dětství vzbuzoval podiv; už jako mladík říkal, že nic neví, ale když dospěl, tvrdil, že všechno poznal. Nebyl žákem nikoho, nýbrž prohlašoval, že se vyptával sám sebe (viz B 101) a naučil se všemu sám od sebe. Sótion však tvrdí, že podle zpráv některých byl posluchačem Xenofanovým a že Aristón uvádí ve spise O Hekataiovi, že byl vyléčen i z vodnatelnosti a zemřel na jinou nemoc. Toto pak tvrdí i Hippobotos.

Kniha, jež se mu připisuje, je ze souvislosti O přirozenosti, dělí se však na tři části, totiž o (6) veškerenstvu, politickou a theologickou. Věnoval ji jako dar do svatyně Artemidiny, složiv ji, jak někteří tvrdí, úmyslně poněkud nejasným slohem, aby ji mohli číst jen povolaní a ne kdekdo z obyčejných lidí, aby se nedala snadno tupit. Popisuje ho i Tímón těmito slovy:

   “Mezi nimi pak zdvihl se křikloun Hérakleitos,
   davu jenž spílá a v hádankách mluví.”

Theofrastos přičítá jeho trudnomyslnosti, že některé části jeho díla jsou jen zpola dokončené a jiné se zase mají pokaždé jinak. Antisthenés uvádí v Nástupnictvích jako známku jeho velkomyslnosti, že postoupil hodnost krále svému bratrovi. Jeho spis měl takovou slávu, že vznikli i jeho stoupenci, nazvaní hérakleitovci.

(7) Celkově si všímal těchto věcí: Všechno sestává z ohně a do něj se zase navrací (viz B 31, B 90); vše se děje podle osudového určení (viz B 137) a jsoucí věci se slaďují protichůdnými pohyby (viz B 51); a že všechno je plné duší a daimonů. Vyslovil se též o zjevech ve vesmíru a řekl, že (viz B 3) Slunce je tak velké, jak se jeví. Uvádí se také jeho výrok (B 45): “Ani ten, kdo prochází všechny cesty, přitom nemůže najít hranice duše - tak hluboký má logos.” Říkal, že (B 46) “mínění je posvátná choroba, a zrak že klame”. Ve svém spise se občas vyjadřuje jasně a srozumitelně, takže i největší omezenec jej může snadno pochopit a povznést svou duši; stručnost a pádnost výkladu je totiž neporovnatelná.

(8) V jednotlivostech má pak takovéto názory: Oheň je prvkem a (B 90) “směnou ohně je všechno”; děje se to jeho zřeďováním a zhušťováním, nepodává však o tom jasného výkladu. Všechno vzniká podle protikladnosti (viz B 8) a celek je v ustavičném toku jako řeka (viz B 91). Všechno je omezeno a je jeden svět; rodí se z ohně a opět se spaluje v jistých cyklech střídavě po veškeren Aión; děje se to podle osudového určení. Z protikladů pak ten, jenž vede ke zrodu, se nazývá zápasem a svárem (viz B 80); zatímco ten, který vede ke všeobecnému vzplanutí, se nazývá souhlasem (viz B 50) a mírem (viz B 67) a přeměna cestou nahoru dolů (viz B 60), podle níž prý vzniká svět. (9) Neboť zhuštěný oheň se zvlhčuje, když se sráží, tak vzniká voda; zhuštěná voda pak se proměňuje v zemi - toto je cesta dolů. Země se opět rozlévá, vzniká z ní voda a z té zbývající živly; Hérakleitos totiž převádí téměř vše na výpary z moře - a toto je cesta nahoru. Výpary vznikají ze země a z moře; jedny jsou jasné a čisté, druhé temné. Oheň nabývá moci jasnými výpary, vlhkost těmi druhými. Jaké je to obklopující, to nevysvětluje; jsou prý v tom však čluny obrácené k nám dutinou. V nich se shromažďující jasné výpary tvoří plameny, a to jsou hvězdy. (10) Nejjasnější a nejteplejší je plamen Slunce; ostatní hvězdy jsou totiž více vzdáleny od Země, a proto méně září (viz B 99) a hřejí; zatímco Luna, která je blížší Zemi, se nenese čistým prostorem. Slunce se ovšem pohybuje v místě průzračném a nesmíšeném, jeho vzdálenost od nás je přiměřená, proto více hřeje a také svítí. Zatmění Slunce a Luny vznikají pootočením oněch člunů vzhůru. Měsíční proměna podob Luny vzniká v ní pro krátkost člunu. Den a noc, měsíce, roční doby (viz B 100) a roky, také deště a větry a vše, co je tomu (11) podobné, vzniká podle rozdílných výparů. Neboť když jasný výpar vzplane v dutině Slunce, působí den, zatímco když nabude převahy opačný ‹ výpar›, způsobuje noc. A vzrůst tepla z jasného výparu dělá léto, zatímco převaha vlhkosti z výparu temného způsobuje zimu (viz B 126b). V souvislosti s tím pak vykládá i původ ostatního. O Zemi však nic neprohlašuje, jaká je a co je, ale neříká nic ani o těch člunech. To byly tedy jeho názory.

Pokud jde o Sókrata a jeho výrok, když se obeznámil s Hérakleitovým spisem, který mu podle Aristónovy zprávy přinesl Eurípidés, (12) to jsme pověděli ve stati o Sókratovi (II, 5, 22 = A 4 / 3). Gramatik Seleukos však tvrdí, že jakýsi Krotón vypravuje ve svém Potápěči, že první tu knihu přinesl do Hellady jakýsi Kratés, který také řekl, že kdo se v ní nechce utopit, ten že potřebuje nějakého délského potápěče. Jedni ji uvádějí pod nadpisem Músy; druzí O přirozenosti; Diodotos ji nazývá

     “Přesné kormidlo, pro cestu životem;”

jiní Ukazatel povah; Jjeden svět mravu pro všechny pospolu.

Když se ho ptali, proč mlčí, odpověděl prý: “Abyste vy mohli tlachat.” I Dáreios zatoužil po jeho společnosti a napsal mu tento list:

(13) “Král Dáreios, syn Hystaspův, pozdravuje moudrého muže, Hérakleita z Efesu.

Složil jsi knihu O přirozenosti, které je těžko rozumět a kterou je těžko vykládat. Neboť vykládá-li se v některých částech podle tvého slohu, zdá se, že její význam sočívá v tom, že obsahuje pozorování kosmu, a to jak co by veškerenstva, tak i všeho toho, co v něm vzniká, totiž co je ustanoveno v nejbožštějším pohybu. Z největší části však obsahuje zdrženlivost v úsudku, takže i ti, kdo se nejvíce obírají písemnictvím, jsou na rozpacích o správném výkladu toho, co jsi napsal. Proto si král Dáreios, syn Hystaspův, přeje mít účast na poslouchání tvé řeči a na helénské vzdělanosti. (14) Přijď tedy spěšně do královského paláce, abych tě spatřil. Heléni si totiž většinou nevšímají moudrých mužů a přezírají všechno to, co krásně ukazují k vážnému naslouchání a poučení. U mne však se ti dostane ve všem přednosti, denně krásného a vážného rozprávění a uvidíš život souhlasící s tvými radami.”

“Hérakleitos z Efesu pozdravuje krále Dáreia, syna Hystaspova

Všichni lidé, kteří žijí na zemi, jsou vzdáleni pravdy a uskutečňování spravedlnosti a pro svou ubohou nerozumnost se oddávají své nenasytnosti a slávychtivosti. Já však, jenž se zříkám každé špatnosti a vyhýbám se ukojení každého nedostatku, jež je provázeno závistí, a protože mám strach z přílišné okázalosti, nemohl bych přijít do perské země, jsa podle svého názoru spokojen s málem.”

Takto se zachoval tento muž i vůči králi.

(15) Démétrios však praví v Soujmenovcích, že pohrdal i Athéňany, ačkoli byl u nich ve svrchované vážnosti, a spíše se rozhodl pro domovinu přesto, že ho Efesané tupili. Vzpomíná ho i Démétrios Falérský ve své Obraně Sókrata. Je velmi mnoho vykladačů jeho spisu; patří k nim totiž Antisthenés (viz Díogenés VI, 19), Hérakleidés Pontský (viz V, 86; V, 88), Kleanthés (VII, 174) a stoik Sfáiros (VII, 178), mimo to Pausaniás, zvaný “napodobitel Hérakleitův”, Nikomédés a Dionýsios. Z gramatiků jej vykládal Diodotos, jenž však tvrdí, že spis není o přirozenosti, nýbrž o ústavě a že výklad o přirozenosti je tam vložen jen jako příklad. (16) Hierónymos uvádí, že i Skythinos, jambický básník, se pokusil podat jeho řeč ve verších. Uvádějí se na něho též mnohé epigramy, mezi nimi i tento:

   “Hérakleitos jsem, proč mnou sem a tam  (doslova: nahoru dolů, viz B 60) smýkáte, hlupci?
   Pro ty, kteří mne chápou, tvořil jsem, pro vás však ne.
   Jeden člověk mně za třicet tisíc je, nesčíslní však
   za nic. Toto pak říkám v sídle též Persefony.”

A jiný takovýto:

   “Nečti je rychle Hérakleita z Efesu knihu;
   velmi je neschůdná stezka, kterou v ní třeba se dát.
   Soumrak a nejasno vládne v ní; když však tě uvede do ní
   zasvěcenec, pak ihned nad slunce jasnější jest.”

(17) Bylo pět Hérakleitů: prvý ten, o němž jsme nyní psali; druhý lyrický básník, od kterého pochází chvalozpěv na dvanáct bohů; třetí elegický básník z Halikarnassu, na něhož složil Kallimachos tyto verše:

   “Při zprávě o tvé smrti mi vytryskly, Hérakleite,
   slzy, když jsem si vzpomněl, kolik jen celičkých dní
   oba jsme prohovořili. Však nyní, příteli kárský,
   dlouho již spočíváš v hrobě, proměněn v popel a prach.
   Tvoje básně však žijí a Hádés, podsvětí vládce,
   všechno jenž uchvátí, na ně ruku nevloží svou.”

Čtvrtý pocházel z Lesbu a napsal dějiny Makedonie; pátý byl vtipkař, který vážné podával žertem a přešel k tomuto druhu skladby od zpěvu s doprovodem kithary.