Testimonia DK 14 A
 

A 1	A 2	A 3	A 4	A 5	A 6	A 6a	A 7	A 8	A 8a	A 9
A 10	A 11	A 12	A 13	A 14	A 15	A 16	A 17	A 18	A 19
A 20	A 21

česky .RTF, .PDF       řecky .DOC, .PDF

	A 1/ 1 = Hérodotos, Historiae II, 123 Egypťané byli první, kteří pronesli ten výrok, že duše člověka je nesmrtelná, že se totiž při zániku těla vždy ponořuje do jiné rodící se živé bytosti. Když projde všemi suchozemskými, mořskými i okřídlenými zvířaty, vstupuje opět do lidského těla. Tento její oběh se děje po tři tisíce let. Tohoto učení užívali i někteří z Řeků, jedni dříve a jiní později, jako kdyby bylo jejich vlastní. Znám sice jejich jména, ale nepíši je.   A 1/ 2 = Hérodotos, Historiae II, 81 Vlněné věci však [Egypťané] nenosí do chrámů, ani se v nich nedávají pohřbívat, neboť to není bezbožné. V těchto věcech jednají stejně jako takzvaní orfikové a bakchikové, kteří jsou Egypťany a přívrženci Pythagorovými. Ani pro účastníky těchto kultů není zbožné, aby se nechávali pohřbívat ve vlněných oděvech. Vypráví se o tom posvátný příběh (hiros logos).   A 2 = Hérodotos, Historiae IV, 95-96 (95) Tento Zalmoxis byl člověk a sloužil na Samu, jak jsem se však dozvěděl od Řeků, kteří bydlí u Helléspontu a u Černého moře. Byl otrokem Pýthagory, syna Mnésarchova, Později se stal svobodným člověkem , získal veliký majetek a vrátil se s ním zpátky domů [k thráckýcm Getům]. Tehdy však Thrákové žili bědně a byli úplně nevzdělaní, zato Zalmoxis poznal iónský způsob života a způsoby lepší než ty thrácké, neboť se stýkal s Řeky a mezi Řeky i s Pýthagorou, který přece nebyl nejslabším řeckým mudrcem. Zalmoxis si tedy nechal postavit mužský dům, v němž hostil význačné lidi a přitom je poučoval, že ani on, ani jeho spoluhodovníci včetně svých potomků nezemřou, ale že přijdou na takové místo, že budou moci večně užívat všeho dobrého. Zatímco toto vykládal a říkal takovéto věci, budoval si podzemní příbytek. Jakmile jej měl hotový, zmizel z Thrákie, neboť sestoupil do tohoto podzemního obydlí a tam žil tři roky. Thrákové po něm toužili a oplakávali ho jako mrtvého. Čtvrtého roku se Zalmoxis Thrákům ukázal a tak je přesvědčil o pravdivosti všeho, co říkal. Toto prý udělal. (96) Já neříkám, že tomu vyprávění o podzemním příbytku nevěřím, nedůvěřuji mu však bezvýhradně. Myslím si totiž, že se tento Zalmoxis narodil o mnoho let dříve než Pýthagorás. Ať už byl nějaký člověk Zalmoxis, nebo ať je to nějaké getské domorodé božstvo, ať se má dobře!   A 3 = Diogenés Laertios, Vitae philosophorum VIII, 8 (viz Porfyrios, Vita Pythagorae 41) Aristoxenos však říká, že většinu svých etických názorů Pýthagorás převzal od Themistokleie, [kněžky] v Delfách.   A 4 = Ísokratés, Busiris 28-29 Pýthagorás ze Samu (...), když se dostal do Egypta a stal se učedníkem Egypťanů, jednak přinesl tuto jinou filosofii k Řekům, jednak zjevněji než jiní věnoval péči obětem a posvátným obřadům, které vedl. (...)   A 5/ 1 = Diogenés Laertios, Vitae philosophorum VIII, 56 (O. A. II, 156b6 Sauppe) Alkidamás však ve Výkladu přírody tvrdí (viz Empedoklés A 1.56), že Zénón [Elejský] a Empedoklés poslouchali v téže době Parmenida, že ho však později opustili. Zénón prý začal filosofovat svým vlastním způsobem, zatímco Empedoklés se stal posluchačem Anaxagorovým a Pýthagorovým. Vzal si prý za vzor důstojnost Pýthagorova života i zjevu a Anaxagorovu nauku o přírodě.   A 5/ 2 = Aristotelés, Rhetorica II, 23; 1398b9 (př. A. Kříž) Zrovna tak dokazoval Alkidamás, že všichni mají v úctě lidi vzdělané a duchaplné, když pravil: „Vždyť Parští ctili svého Archilocha, i když byl utrhačným posměváčkem ... a Italové Pýthagoru, Lampsačané pohřbili Anaxagoru, ačkoli byl cizincem, a uctívají jeho památku až do dnešního dne...“ A 6/ 1 = Diogenés Laertios, Vitae philosophorum IX, 38 „Zdá se," praví Thrasylos, „že (Démokritos) byl následovníkem pýthagoriků. Vždyť vzpomíná i samotného Pýthagoru a ve stejnojmenném spise o něm mluví s obdivem. Zdá se, že od něho převzal všechno, a byl by jeho posluchačem, kdyby se tomu nepříčilo rozpětí času." Glaukos z Rhégia, který žil v téže době, tvrdí, že (Démokritos) zcela jistě poslouchal některého z pýthagoriků.   A 6/ 2 = Porfyrios, Vita Pythagorae 3 Dúris ze Samu však v druhé knize Dob uvádí jeho syna Arimnésta a říká, že byl učitelem Démokrita. Tento Arimnéstos prý po svém návratu z vyhnanství postavil v Héřině svatyni měděný obětní dar, který měl průměr skoro dva lokte, na který nechal napsat toto:                         Pýthagorův milý syn Arimnéstos věnoval,                           když slovy naleznul mnohou moudrost. Odtud to vzal hudebník Símos a přisvojil si jako vlastní pravidlo. Prý tam byla napsána sedmerá moudrost, když ale Símos jednu vzal, byly odstraněny i ostatní, které byly na obětním daru napsané.   A 6a = Eudémos, fr. 84 in: Proklos, In Eucleid. 65, 11 Fr. (následuje 58 B 1) Po něm (po Thalétovi) pak Mamerkos Stésichorský, bratr básníka, vzpomíná, jak byl přítomen úsilí týkajícího se geometrie. (...) Po nich však Pýthagorás proměnil filosofii týkající se geometrie vzhůru do podoby svobodné nauky (paideias eleútherú) tím, že dohlédnul její principy, a že probíral její theorémata nelátkově, tedy myšleně. Naleznul také úsilí všeho o úměrnost (ana logon) i soustavu kosmických postavení.   A 7/ 1 = Aristotelés, Metaphysica I, 5; 986a29 Neboť Alkmaión byl dospělý, když Pýthagorás byl stařec.   A 7/ 2 = Apollónios Paradox., Historiae mirabiles 6, 1 Giannini A 7/ 3 = Eusebios, Praeparatio Evangelica X, 3, 6 A 7/ 4 = Aelianus Claudius, Varia historia II, 26 A 7/ 5 = Aelianus Claudius, Varia historia IV, 17 A 7/ 6 = Iamblichos, De vita Pythagorica 31   A 8/ 1 = Kléméns Alexandrijský, Stromata I, 62, 2 Pýthagorás, syn Mnésarchův, pocházel podle Hippobota ze Samu. Byl Tyrhén, jak uvádějí Atistoxenos v Životě Pýthagorově, Aristarchos (Aristotelés fr. 190 Rose) a Theopompos. Neanthés však tvrdí, že pocházel ze Sýrie nebo z Tyru. Většina se tedy shoduje v tom, že byl rodem barbar.   A 8/ 2 = Diogenés Laertios, Vitae philosophorum VIII, 1 Podle Aristoxena pocházel [Pýthagorás] z Tyrrhénu, z jednoho z ostrovů, kterých se zmocnili Athéňané a vyhnali z nich Tyrrhény.   A 8/ 3 = Diogenés Laertios, Vitae philosophorum I, 118 Aristoxenos však ve spisu O Pýthagorovi a jeho znamenitých následovních tvrdí (fr.3), že když Ferekýdés po nemoci zemřel, pochoval jej Pýthagorás na Délu (Ferekýdés A 1).   A 8/ 4 = Porfyrios, Vita Pythagorae 9 Aristoxenos říká, že Pýthagorás odcestoval do Itálie tehdy, když mu bylo čtyřicet let a viděl, jak se Polykratova tyranida upevňuje, neboť pro svobodného muže není pěkné, když je podroben dohledu a samovládě.   A 8/ 5 = Pseudo-Iamblichos, Theol. Arithm. p. 40 Ast   A 8/ 6 = Diogenés Laertios, Vitae philosophorum VIII, 4-5 Hérakleidés Pontský uvádí, že Pýthagorás o sobě říkal, jak kdysi byl Aithalidés a byl pokládán za syna Hermova, že mu však prý Hermés nabídnul, aby si vybral, co by chtěl, krom nesmrtelnosti. Vyžádal prý si, aby si za živa i po smrti mohl pamatovat vše, co se mu přihodí. Tak si prý pamatoval všechno nejen za svého života, ale zachoval si tuto vzpomínku i když zemřel. V pozdějším čase pak přišel do Euforba a byl poražen Meneláem. Euforbos vyprávěl, že kdysi žil jako Aithalidés a že od Herma obdržel onen dar. Vyprávěl i o putování duše, jak putovala sem a tam, do kolika rostlin a živočichů přišla, co všechno zažila v Hádu a co podstupují ostatní duše. (5) Když Euforbos zemřel, přešla jeho duše do Harmotíma, který tomu chtěl dodat věrohodnosti a odebral se do Branchídy (= Didymy). Když vstoupil do Apollónovy svatyně, ukázal na štít, který tam zavěsil Meneláos (ten prý totiž, když odplouval z Tróje, věnoval Apollónovi štít). Štít byl už celý zpuchřelý, pouze obličej ze slonoviny zůstal neporušený. Po Hermotímově smrti se pak stal Pyrrhem, rybářem na Délu. A opět si všechno pamatuje, jak byl nejprve Aithalidés, pak Euforbos, potom Hermotímos, pak Pyrrhos. Po Pyrrhově smrti se prý stal Pýthagorou a pamatuje si vše, co bylo řečeno.   A 8a = Porfyrios, Vita Pythagorae 18-19 Pak připlul do Itálie a objevil se v Krotónu, jak tvrdí Dikaiarchos. Když tam po dlouhém putování Pýthagorás přišel, jako muž bohatý a také svou přirozeností od Osudu dobře vybavený (jeho vzhled byl totiž ušlechtilý, plný půvabu, jeho hlas, zvyky i všechno ostatní bylo krásně upravené), zapůsobil na Krotóňany tak, že krásnými řečmi okouzlil radu starců, pak se na pokyn městských úředníků ještě obrátil k mladým s poučením vhodným pro jejich věk, potom promluvil k chlapcům, jichž se ze škol mnoho shromáždilo; nakonec i k ženám a také ženy se kvůli němu sešly! (19) To mu přineslo velkou slávu a přijal (za žáky) mnohé z občanů města, nejen muže, nýbrž i ženy. Jedna z nich, jmenovala se Theanó, se stala slavnou. Přijal také mnohé krále a vládce přilehlých barbarských území. Nikdo však nemůže spolehlivě říct, co jim říkal, neboť o všem zachovávali mlčení. Neznámější je toto: Především říkal, že duše je nesmrtelná; dále že přechází v jiné druhy živých bytostí; kromě toho, že se to, co bylo, rodí po určité době znovu. Že nic není zcela nové a že všechno živé je třeba považovat za stejný rod. Toto jsou poučky, které v Řecku jako první zavedl Pýthagorás.   A 9/ 1 = Porfyrios, Vita Pythagorae 6-7 Ještě je třeba říci něco o jeho vzdělání. Většina tvrdí, že znalosti zvané matematické získal u Egypťanů, Chaldejců a Foiničanů. Geometrii totiž odedávna pěstovali Egypťané, znalost čísel a výpočtů Foiničané a zkoumání nebe Chaldejci. Bohoslužby a ostatní věci o životě prý poznal u Mágů a od nich je také převzal. (7) Tohle zná víceméně mnoho lidí, protože to je zapsáno v pamětech. Ostatní je méně známé, kromě toho co uvádí Eudoxos v sedmé knize Popisu Země: Zachovával prý čistotu a proto se vyhýbal jakémukoliv zabíjení i lidem, kteří zabíjejí. Nejen, že se zdržoval [pojídání masa] živých bytostí, ale nikdy se ani nepřiblížil žádnému kuchaři a lovci.   A 9/ 2 = Strabón, Geographica XV, 716   A 9/ 3 = Diogenés Laertios, Vitae philosophorum VIII, 20 Obětoval jen neživé věci. Někteří však tvrdí, že obětoval pouze kohouty a ještě sající kůzlata i takzvaná podsvinčata, nikoli však jehňata. Oproti tomu však Aristoxenos tvrdí, že dovoloval jíst všechny živočichy a zakazoval jíst pouze vola k orání a berana.   A 9/ 4 = Gellius, Noctes Atticae IV, 11, 1-13 Stará falešná domněnka, že filosof Pýthagorás nejedl nic ze zvířat se stále houževnatě udržuje, stejně tak i báchorka, že se zdržoval bobů, řecky kyamos. (2) Na základě této domněnky básník Kallimachos napsal (fr. 128):                         a boby vzdal od svých rukou, obtížné jídlo,                         tak pravil Pýthagorás a já to říkám též. (3) Díky téže domněnce také Cicero v první knize spisu O věštění říká: „(...) Panuje domněnka, že pýthagorejci měli zakázáno jíst boby, neboť tato rostlina velice nadýmá, což není vhodné pro ty, kteří hledají klid duše." Tolik Cicero. (4) Avšak Aristoxenos, velký znalec staré literatury a hudby, posluchač filosofa Aristotela, v knize O Pýthagorovi napsal, že Pýthagorás nepoužíval žádnou zeleninu častěji než bob, neboť tato potravina usnadňuje trávení a vyprazdňování. (5) Cituji přímo Aristoxenova slova (fr. 7): „Z luskovin si Pýthagorás nejvíce cenil bob, upravuje totiž trávení. Proto jej také co nejvíce používal." (6) Aristoxenos také referuje, že Pýthagorás jedl i selata jehňata. (7) Zdá se, že se tyto věci dozvěděl od svého přítele pýthagorejce Xenofila a od některých pamětníků, kteří žili v době Pýthagorova života. (8) O tom, že Pýthagorás jedl maso zvířat, píše v komedii Život Pýthagorův i básník Alexis. (9) Zdá se, že základem domněnky o nepoužívání bobů bylo nedorozumění. V básni Empedokleově - a ten byl přívržencem Pýthagorovy nauky - se nachází tento verš (B 142):                         Střež se, velice se střež, od bobů ruce vzdal! (10) Mnozí se domnívají, že slovo kyamús zde znamená obvyklou luštěninu. Avšak ti, kteří se pozorněji zamýšlejí nad Empedokleovou básní, tvrdí, že kyamús na tomto místě znamená varlata, nazvaná takto symbolicky po Pýthagorově zvyku, neboť jsou příčinami plození (aitoi tú kynein) a dávají sílu lidskému pokolení. Empedoklés prý tedy nechtěl odvracet lidi od bobů, ale od poskvrny pohlavních výstředností. (11) Také Plútarchos, význačná autorita pokud jde o vědění, v první ze svých knih o Homérovi říká, že i Aristotelés byl stran pýthagorejců toho mínění, že se nezdržovali masa, s výjimkou některých jeho částí. (12) Uvádím přímo Plútarchova slova, neboť jde o nečekanou skutečnost: „Aristotelés (fr. 194) tvrdí, že se pýthagorejci zdržovali masa z dělohy, srdce, medusy a některých dalších živočichů, zatímco ostatní používali."   A 10 /1 = Platón, Ústava X, 600a O Homérovi se říká, že se za svého života stal pro některé lidi, aspoň v soukromí, když ne na veřejnosti, vůdcem jejich výchovy, a ti že si ho svým soužitím zamilovali a svým potomkům předali jakousi homérskou cestu života. Podobně byl pro totéž milován Pýthagorás a jeho následovníci ještě i nyní mluví o pýthagorejském způsobu života a zdají se být odlišní od ostatních lidí.   A 10 /2 = Diogenés Laertios, Vitae philosophorum VIII, 45-46 Mužného věku dosáhl [Pýthagorás] v 60. olympiádě (540 až 537 před n. l.) a jeho skupina se udržela až po devět nebo deset generací. Posledními z pýthagorejců, které ještě Aristoxenos viděl, totiž byli Xenofilos z Thrácké Chalkidy a Fantón z Fliúntu, dále Echekratés, Dioklés a Polymnástos, všichni také z Fliúntu. Byli to žáci Tarenťanů Filoláa a Euryta.   A 10 /3 = Kléméns Alexandrijský, Stromata I, 65, 2 Pýthagoru nacházíme [v mužném věku] za tyrana Polykrata kolem 62. olympiády (-532/-529).   A 11 = Hippolytos Rom., Refutatio I, 2, 12 (Dox. 557) Diodóros Eretrijský a Aristoxenos Músický vyprávějí, že Pýthagorás přišel k chaldejskému Zaratovi [Zarathuštrovi] a ten mu vyložil, že od počátku jsou dvě příčiny jsoucna: otec a matka. Otec je světlem, matka tmou. Části světla pak jsou teplo, sucho, lehkost a rychlost; části tmy zase chladno, vlhko, tíže a pomalost. Z nich sestává celý svět, z ženského a mužského. Proto je i oběh Slunce souladný.   A 12 /1 = Diogenés Laertios, Vitae philosophorum VIII, 14 Zavedl také první míry a váhy u Řeků, jak tvrdí Aristoxenos Músický.   A 12 /2 = Porfyrios, Vita Pythagorae 22 Podle Aristoxena za ním přicházeli Lukánové, Messápové i Peuketiové a Římané. Zcela odstranil sváry nejen mezi vznešenými, ale i mezi jejich potomky po mnoho pokolení ve všech italských a sicilských městech, jak uvnitř každého z nich, tak i mezi nimi.   A 13 /1 = Porfyrios, Vita Pythagorae 4 Podle jiných autorů však Pýthagorovi dala Theanó, rodem Kréťanka, syna Télauga a dceru Myiu, podle některých Arignótu (od nichž se dochovaly pýthagorejské spisy). Tímaios vypráví, že dokud byla Pýthagorova dcera pannou, vodila panny v Krotónu, a ženy, když se stala ženou. Z jejího domu pak Krotónští učinili Démétřinu svatyni a uličku, kde stál, nazvali Uličkou Mús.   A 13 /2 = Iamblichos, De vita Pythagorica 170 A 13 /3 = Iustinus 20, 4 A 13 /4 = Papyrus Herc. 1788 (Coll. alt. VIII, fr. 4 Crönert Kolotes, Mened., p. 147 A 14 = Didóros, Bibliotheca historica XII, 9, 2-10   A 15 = Diogenés Laertios, Vitae philosophorum II, 46 Se Sókratem se přel, jak tvrdí Aristotelés v třetí knize Poetiky (fr. 75), Antilochos z Lémnu a Antifón, vykladač věštebných znamení, podobně jako s Pýthagorou Kylón z Krotónu; s Homérem zaživa Syagros a po smrti Xenofanés z Kolofónu; s Hésiodem zaživa Kerkóps, po smrti pak už zmíněný Xenofanés; s Pindarem Amfimenés z Kóu a s Thalétem Ferekýdés a Biás Salaros z Priény.   A 16 /1 = Iamblichos, De vita Pythagorica 248   A 16 /2 = Porfyrios, Vita Pythagorae 56 Dikaiarchos a nejspolehlivější autoři tvrdí, že při tom útoku byl přítomen i Pýthagorás, protože Ferekýdés neodjel ze Samu a zemřel tam. Čtyřicet Pýthagorových stoupenců shromážděných v čímsi domě bylo postiženo naráz, většina ostatních zahynula na různých místech ve městě. (...)   A 16 /3 = Polybios, Historiae II, 38, 10 A 16 /4 = Polybios, Historiae II, 39, 1  A 17 /1 = Filodémos, De pietate 66, 4b3 Gomp. A 17 /2 = Iamblichos, De vita Pythagorica 199  A 18 /1 = Josephus Flavius, Contra Apionem (= De Judaeorum vetustate) I, 163 A 18 /2 = Plútarchos, Alex. fort. I, 4; 328 A 18 /3 = Galénos, De placitis Hippocratis et Platonis 459 Müll.   A 19 = Diogenés Laertios, Vitae philosophorum VIII, 6-7 Někteří tvrdí, že Pýthagorás nezanechal žádný spis. (Není tomu tak. Vždyť přírodní filosof Hérakleitos výrazně a zřetelně říká (Hérakleitos B 129): „Pýthagorás, syn Mnésarchův, provozoval zkoumání nejhorlivěji ze všech lidí, a vybrav si tato sepsání, vytvořil si svoji moudrost, mnohoučenost, zběhlost ve špatnosti." To o něm řekl proto, že Pýthagorás na začátku spisu o přírodě praví: „Při vzduchu, který dýchám, při vodě, kterou piji, nikdy se mi nedostane potupy pro tuto řeč." Pýthagorás napsal tři spisy: výchovný, politický a přírodní.) (7) To, co se uvádí jako Pýthagorovo dílo, však pochází od Lýsida, pýthagorika z Tarentu, který uprchnul do Théb a stal se učitelem Epammeinónda. Avšak Hérakleidés, syn Sarapiónův, ve Výtahu ze Sótióna tvrdí, že Pýthagorás napsal i epickou báseň O veškerenstvu a druhou, zvanou Posvátná řeč (Hieros logos), která začíná takto:         „Mladíci, přec v úctě chovejte s tichostí toto vše!" Za třetí spis O duši, za čtvrté O zbožnosti, za páté O Hélothalovi, otci Epicharma z Kóu (viz Epicharmos A 3 = DL VIII, 78; A 8 = Iamblichos, De vita Pythagorica 241), za šesté O Krotónu a další. Mystická řeč je však podle Hérakleida od Hippasa a byla sepsána na pomluvu Pýthagory. (Hippasos A 3; viz Tituli, ed. H. Thesleff.) Dále byla Pýthagorovi přičtena díla, která sepsal Astón z Krotónu.   A 20 = Diogenés Laertios, Vitae philosophorum IX, 23 Zdá se, že [Parmenidés] první zjistil, že Večernice a Jitřenka jsou totéž (Parmenidés A 1.23) jak tvrdí Favórinos v páté knize Vzpomínek, jiní to však říkají o Pýthagorovi.   A 21 = Áetios II, 1, 1 (Dox. 327, 8) Pýthagorás první pojmenoval obsah celku svět (kosmos), a to pro řád v něm.