Zpátky k mythografům
Zpátky na Předsokratiky
Zpátky na domovskou stránku fysis.cz
Ferekýdés ze Syru
a taky .RTF |
Scholia (.RTF) |
|
|
||
|
(.RTF)
|
Ferekýdés je jedním z nejvýznamnějších „mythografů", zapisovatelů mýtických příběhů. Dokonce i Aristotelés si povšimnul jeho jakési přechodové pozice mezi čistě mýtickým a nějak myšlenkově propracovaným podáním, a proto jej zařadil do své kategorie „smíšených theologů" (viz A 7). Představuje jakýsi mezistupeň mezi epickou theogonií Hésiodova stylu a kosmogonií Miléťanů. Tradice jej právem spojuje s importem foinických motivů (B 4/2; A 2/1) - ale i s Pýthagorou - a srovnává jej s Thalétem (B 1a; A 1,121; A 2/1; A 5/2). Život a tradice Ferekýdés žil s určitostí v -6. století. Mužný věk prožil nejspíš v letech -544 až -541, patrně tedy byl současníkem Anaximandra. Tradice ovšem zná i dataci přibližně o generaci starší, která asi jeho archaičtější myšlenkový styl promítá do historie. Ferekýdův život je spojen s ostrovem Syros v západní části Kyklad. Není asi náhodné, že Syros byl před příchodem Řeků převážně foinický, zatímco pro Řeky byl tento poměrně velký a blízký ostrov po většinu staré doby spíš druhořadý. Pozdější hledání staré slávy se zde proto upíná na Ferekýda. Na SV ostrova - nedaleko starokykladských megalitů - se dodnes ukazuje „Ferekýdova jeskyně". Není vyloučena její sakrální nebo astronomická role, i když její přímá souvislost se svědectvím Diogena Laertia (A 1,120) a scholií k Homérovi (k Odyss. XV, 403n), které citujeme po A 1, není moc pravděpodobná. Ferekýdés je jedním z představitelů typu „muž boží", i když ne v tak extrémní míře jako Orfeus nebo Pýthagorás, v zázracích jej zastiňuje dokonce i Epimenidés. Omezuje se na předpověď zemětřesení na Samu (A 1,116; A 6/2) a na jakousi vojensko magickou operaci s jednou verzí vlastní smrti (A 1,117). Tradice mu připisuje ještě dvě verze smrti: vší mor (A 1,118; A 2/1) a skok z Kórycké skály nad Delfami (A 1,118). Většina „životopisných" údajů o předsokraticích je vymyšlena buď projekcí jejich nauky do „života" nebo jako pomsta za ni, u Ferekýda však neumíme odkázat žádné určité důvody. Viditelnější to možná je na podání o jeho pohřbu na posvátném ostrově Délu, jehož problematiky si povšimneme při výkladu A 1,118. Pohřbívá jej sám Pýthagorás, traktovaný jako jeho žák (A 1,119; A 1,120; A 2/1), což by časově bylo dobře možné. Tyto dva „muže boží" by ale v tradici dokázala spojit samotná typologie. Spíše než zázraky je s Ferekýdem spojován výklad původu bohů a světa - a dokonce i měření slunovratových pozic Slunce. Obojí je dosti bizarní. Nevíme, zda astronomický zájem mu je pouze připsán pro symetrii s Thalétem a Pýthagorou. Ani jeskyně na Syru není spojena s jeho asketismem (jako krétská jeskyně u Epimenida A 1; A 8/1), ale s určováním slunovratových pozic, a to dokonce v kontextu s relativní polohou (azimutem) posvátného ostrova Délu (scholion k Odyss. XV, 403n). Je možné, že starší kultovní význam jeskyně byl přeznačen v legendu o Ferekýdovi astronomovi, podobně jako se prastará kultovní role Délu dostala i do jeho života. Jeskyně se mohla do souvislosti s Ferekýdem dostat i z jeho díla (B 6). Tradice líčí Ferekýda nejen jako učitele samotného Pýthagory, ale také ve sváru s Thalétem, dokonce opět ve spojitosti s Pýthagorou: zlomek Pýthagorás A 15 (Diog.L. II,46). Tím se ovšem dostávají „dvě větve filosofie" v podání Diogena Laertia (I,13) do podivného světla: Prekurzorem východní iónské větve (Anaximandra a ostatních Iónů) je Thalés, zatímco prekurzorem západní italské větve pýthagorejců a eleatů se stává jeho rival Ferekýdés ze Syru. Dva Řekové - motivovaní také foinickými naukami - jsou pochopeni jako praotcové veškeré filosofie. A zatímco Thalés je pozdějším věkům představován současně jako jeden ze „sedmi mudrců" i jako „přírodní filosof" (fysiolog), tak Ferekýdés je traktován jako mythograf „smíšené" (A 7) povahy a občas i jako možný další kandidát na místo mezi „sedmi mudrci" (Díog.L. I,41-42).
Tradiční podání se shoduje v tom, že Ferekýdés sepsal rozsáhlejší prozaické dílo o božských dějích. Byzantský Suidův Lexikon uvádí jeho titul: Sedmero zákoutí (A 2/1), dodává jiné možné názvy, které vznikly patrně později jako charakteristika obsahu spisu (Spojení bohů, Theogonie) a naznačuje možnou identifikaci s Theologií o 10 knihách (asi záměnou za historické dílo Ferekýda z Athén). Diogenés Laertios mluví o Ferekýdově knize v singuláru (A 1,119), zato jako o zachované v jeho době (+3. st.) a cituje první větu (B 1). |
|
Zlomky B (fragmenty) podle edice Diesl-Kranz
(Linky míří na výkladové poznámky)
|
B 1 /1 = Diogenés Laertios, Vitae philosohporum I, 119 (součást A 1, 119) Zás a Chronos byli vždy a Chthonié též. Chthonié však dostala jméno Země (Gé), ježto jí Zás dal zemi darem. B 1 /2 = Héródiános, Peri monérús lexeós p. 6, 15 Nejsem si nevědom toho, že staří mluvili o Bohu rozmanitě. Vždyť u Ferekýda se střídají různé podoby [Diova jména]: Dís, Zén, Dén, Zás, podle jeho vlastního skloňování.
Thalés z Milétu a Ferekýdés ze Syru pokládali za základ veškerenstva vodu, kterou ovšem Ferekýdés nazývá také Chaos, jak to převzal od Hésioda (Theogonia 116), jenž praví: "Tak tedy nejdříve vznikl Chaos". Ferekýdés se totiž domníval, že voda byla nazvána "chaos" podle "rozlévání" (cheisthai).
(Col. I.)
Také Homér popisuje [výzdobu] štítu vyráběného Héfaistem těmito slovy:
Neboť se mi zdá, že ti, kdo se snaží filosofovat, aby se dozvěděli, co je okřídlený dub a na něm pestře vyzdobený plášť, vše, co Ferekýdés alegoricky vyložil o bozích, pocházejí z Chámova proroctví.
A stejně jako on [Empedoklés] to vidí i Ferekýdés. Říkal, že se Zeus proměnil v Eróta, když se chystal udělat svět, neboť svět sestavoval z protikladů, když jej uváděl v souhlas a lásku, a zasel do něho veškerou totožnost a jednotu pronikající celkem.
Ferekýdés, který je mnohem starší než Hérakleitos, líčí, jak se řadí vojsko proti vojsku a vůdcem jednoho činí Krona,
vůdcem druhého pak Ofionea. Vypráví též o jejich vyzváních a utkáních, i o smlouvě, kterou spolu udělali, aby ti z nich,
kteří padnou do Ógénu, byli poraženi, a aby ti, kteří je vytlačí a zvítězí nad nimi, měli nebe. B 4 /2 = Filón z Byblu v: Eusebios, Praeparatio evangelica I, 10, 50 Od Foiničanů přijal téma i Ferekýdés, když vykládal o bohu, který je u něj nazýván Ofioneus, a o jeho potomcích. B 4 /3 = Tertullianus, De corona militis 7,4 (p. 1048m Kroymann) = Diodorus Siculus 6,4 Po vítězství nad Títány je u Ferekýda před ostatními ověnčen Saturn, u Diodóra Iuppiter.
[Kelsos] uvádí Homérovy verše, ve kterých Diova slova k Héře považuje za slova boha k látce. [Íllias XV, 18: "Nevíš, jaks’ visela shůry, a jak jsem tenkrát ti připjal na nohy kovadlin dvé; jak jsem ti ruce svázal poutem
zlatým, nezlomitelným?"] ... [Kelsos] tvrdí, že tyto Homérovy verše měl na mysli Ferekýdés, když řekl:
Ferekýdés ze Syru mluví o jámách, tmavých roklích a jeskyních i o vchodech a bránách, a tím naznačuje zrody i odumírání
duší. B 6 /2 = Proklos, In Platonis Timaeum commentaria 29a; I, 333, 28 D. U starých je svět zván jeskyně i tvrz (viz Filolaos B 15).
... Núménios a ti, kdo vykládají myšlenky Pýthagorovy o tom, co je u Platóna řeka Amelétos (Ústava X, 621a), u Hésioda a orfiků Styx, u Ferekýda proud spermatu...
Pokud však někdo řekne Rea je zvána Ré u muže ze Syru", věz, že to je jeho vlastní užití [jmen].
A Ferekýdés v Theologii a dále Démokritos (68 B 13) ... častěji užívají [stažený a nestažený tvar zájmen] emeu a emeo.
Nominativy plurálu se užívají u Iónů a Athéňanů ... je možné doložit i stažený nominativ u Iónů, například u Démokrita
(68 B 29a), Ferekýda a Hekataia.
Tvrdil též, že bohové užívají pro stůl názvu thyóros (obětiště, obětní pokrm).
Domnívají se [Řekové], že Zeus a Héra jsou otcem a matkou bohů, avšak Pindaros říká, že bohové jsou od paní a matky Kybely, a [stejně tak to říká] Ferekýdés.
Pokud ovšem neřekneme o Diovi [totéž?], jako když Athéna kapala nektar a ambrosii Achilleovi, který nepřijímal potravu, stejným způsobem Luna, která je též nazývána Athéna, každý den posílá potravu lidem na Luně a tak je živí, jako se dávný Ferekýdés domnívá, že se živí bohové.
|
|
Zlomky A (testimonia) podle edice Diesl-Kranz
(Linky míří na výkladové poznámky)
|
A 1 = Diogenés Laertios, Vitae philosophorum I, 116-121 Ferekýdés, syn Babyův, ze Syru, jak praví Alexandros [z Milétu] v Nástupnictvích filosofů. Byl posluchačem Pittaka.
Theopompos o něm říká, že byl první, kdo psal o přírodě a bozích. Vypravuje se o něm mnoho podivuhodného. Tak když
se procházel po samském pobřeží a spatřil dobře plující loď, řekl prý, že se zanedlouho potopí; a potopila se před jeho
očima. Když se napil vody vytažené ze studny, řekl prý, že třetího dne bude zemětřesení, a nastalo. Když šel z Olympie
do Messény, poradil svému hostiteli Periláovi, aby se s celou rodinou vystěhoval; on však neposlechl a Messéna byla dobyta. "Zás [Zeus] a Kronos i Chthonié byli vždycky; Chthonié pak dostala jméno Země (Gé), ježto jí Zás dal zemi darem." Také (jeho) ukazatel slunovratů se dochoval na ostrově Syru. Dúris uvádí v 2. knize svých Letopisů tento nápis na jeho hrobě: Veškerá moudrost je shrnuta ve mně; je-li co nad to, (120) Ión z Chiu (B 4) o něm praví: Jeho mužností jakož i skromností ozdobeného ... (121) ...
A 1a = Eusebios, Chron. in Olym. 59
Ferekýdés, syn Babya, ze Syru; Syros je pak jeden z Kykladských ostrovů, blízko Délu. Narodil se za lýdského krále Alyatta, byl současníkem sedmi mudrců, je připomínán v 45. olympiádě (600 až 597 před n. l.). Prý se u něj vyučil Pýthagorás, avšak on sám neměl učitele, nýbrž získal tajné knihy Foiničanů a cvičil se v nich. Někteří autoři uvádějí, že jako první napsal knihu v próze, jiní to však říkají o Kadmovi z Milétu. Byl první, kdo zavedl řeč o stěhování duší. Thalétovi záviděl slávu. Zemřel pro množství vší. Vše, co napsal, je toto: Sedmero zákoutí neboli Spojení bohů čili Theogonie. Vskutku známe Theologii o desíti knihách, popisující zrození bohů a jejich posloupnost. Ferekýdés z Athén (FGrH III T 2), starší než Ferekýdés ze Syru, který sepsal Orfeovu řeč, napsal dílo Autochthón,
pojednávající o starožitnostech Attiky v 10 knihách, Promluvy formou veršů. Porfyrios však nepřipouští, že by byl
nějaký starší Ferekýdés, a za autora všeho považuje pouze jeho [Ferekýda ze Syru] samotného. A 2 /2 = Suidás, Lexicon, s.v. Hekataios A 3 = Strabón, Geographica X, 5, 8; p. 487 A 4 /1 = Diodóros, Bibliotheca historica X. 3, 4 (Aristoxenos 14, 8) A 4 /2 = Porfyrios, Vita Pythagorae 56
Věřím, že během tolika staletí to řekli i jiní, ale pokud je možné opřít se o písemný záznam, tak Ferekýdés ze Syru první
řekl, že lidské duše jsou nesmrtelné; a je to už hodně dávno, vždyť žil tenkrát, když vládl můj jmenovec. Tento názor
utvrdil nejvíce jeho žák Pýthagorás. A 5 /2 = Aponius, In Canticum canticorum (Bottino et Martini, Roma 1843); p. 95 (in Cant. 3, 5) Slovy „dcery jerusalémské" míníme především takové postavy filosofie, jako Thaléta a Ferekýda... Thalés za počátek všem věcí prohlásil vodu... tušil, že je jeden stvořitel všech věcí. Ferekýdés pak první ze všech prohlásil lidskou duši za nesmrtelnou... Přede všemi popsal pravou přirozenost o původ bohů...
A 6 /2 = Maximos z Tyru, Dialexeis 13, 5c (29, 5 Hob.) Ferekýdés předpověděl samským zemětřesení.
... Ti z nich [theologů], kteří jsou "smíšení" [co do mýtu a logu] neříkají všechno myticky, za nejlepší pokládají to, co prvně plodilo, jako třeba Ferekýdés a někteří další, také Mágové a z pozdějších mudrců například Empedoklés a Anaxagorás, kteří počátkem činili tu lásku, tu intelekt.
Podle Ferekýda ze Syru je vždy Zás, Chronos a Země, první to tři počátky, jeden je prý před těmi dvěma a ony dva po jednom. Chronos pak učinil ze svého semene oheň, vanutí (pneuma) a vodu, toto trojí. Jak se domívám, [jde o] přirozenost inteligibilního [světa]. Z nich, rozdělených do patera zákoutí, se sestaví početné generace bohů, nazvané "pateré zákoutí" (pentemychos); což říká asi totéž jako "pateré uspořádání" (pentekosmos, "pětisvět").
Také Ferekýdés však souhlasí s tím, že prvky jsou rozličné: Zén, říká, Chthón a Kronos. Označuje tím oheň, zemi a čas. A je to aithér, který vládne, země, která je ovládána, čas, v němž je každá část krocena.
Ferekýdés říká, že počátky jsou Zén, Chthonié a Kronos. Zén je jasný vzduch (aithér), Chthonié je země, Kronos čas (chronos). Aithér je aktivní, země pasivní, v čase se věci dějí.
(Zeus) je totiž Slunce, podle Ferekýda.
Je třeba také souhrnně pojednat o takzvaných látkových principech, které jsou přece nepostřehnutelné. Jednoduše to lze vidět na rozdílech mezi dogmatiky. Ferekýdés ze Syru totiž říká, že počátkem všeho je země, Thalés však, že voda...
Podívej se však i na to, co vytvořil muž ze Syru: Zéna, Chthonii i Eróta mezi nimi, a zrození Ofieonea i boj bohů a strom a plášť.
Platónovo podání není tak záhadné jako Ferekýdovo. Cfr. Platón, Sophista 242c-d: |
|
Zlomky edice H. S. Schibli (F)
(Herrmann S. Schibli: Pherekydes of Syros, Oxford 1990)
(Linky míří na výkladové poznámky)
|
F 3 = DK 7 A 3
F 4 = Diogenés Laertios, Vitae philosophorum I, 42 (= Akúsiláos DK 9 A 1) Hermippos ve spisu O mudrcích praví, že jich bylo sedmnáct, z nichž se prý porůznu vybírá sedm. Jsou to: Solón, Thalés, Pittakos, Biás, Chillón, [Mysón,] Kleobúlos, Periandros, Anacharsis, Akúsiláos, Epimenidés, Leófantos, Ferekýdés, Aristodémos, Pýthagorás, Lásos, syn Charmantidův nebo Sisymbritův nebo podle Aristoxena Chabrinův, původem z Hermiony, a Anaxagorás. F 6 = DK 7 A 1a
... a Ferekýdés ze Syru [se dožil] 85 let.
Psaní v próze započal v době krále Kýra (559 až 529 před n. l.) Ferekýdés ze Syru, historii Kadmos z Mílétu.
... Pýthagorás jej ctil jako svého učitele a zbožně ho pohřbil, poté, co se rozpadnul hnilobou, následkem nevýslovné nemoci působící svědění.
Kadmos, Ferekýdés, Hekataios a jim podobní psali v próze, která napodobovala poezii dodržováním některých jejich zásad, ne však metra.
F 16 = DK 7 A 1, 116n. F 17 = Apollónios Paradoxografos, Historiae mirabiles 5 (p. 125) Giannini
Když se prý Ferekýdés ze Syru napil vody ze studny na ostrově Syru, stal se nanejvýše věštným a předpověděl zemětřesení i další věci.
Dokonce i Ferekýdés, onen žák Pýthagory, který byl spíše věštcem než fyzikem, předpověděl brzké zemětřesení, když viděl vodu načerpanou ze studny...
F 22 = DK 7 A 6 /1 F 23 = Plútarchos, Agis 10, 6 F 24 = Olympiodoros, In Platonis Alcibiadem 164 (p. 104 Westerink) F 25 = Plútarchos, Pelopidas 21, 3 F 27 = Hérkakleidés Lembos, Excerpta politiarum 32 (p. 24 Dilts)
Hérakleidés ve výtahu ze Života satyrů říká (FrHG III, 169), že po pohřbu Ferekýda na Délu se (Pýthagorás) vrátil do Itálie.
F29a = Porfyrios, Vita Pythagorae 15 (p. 24,11n. Nauck) F29b = Porfyrios, Vita Pythagorae 55 (p. 47,18n. Nauck; FGrH 84 F 30) F 29c = DK 7 A 4 /2 F 30a = Níkomachos apud: Iamblichos, De vita Pythagorica 30, 184 (p. 102 Deubner) F 30b = Níkomachos apud: Iamblichos, De vita Pythagorica 35, 252 (p. 135 Deubner) F 31 = DK 7 A 4 /1
Tato nemoc někdy nastává, když je v těle mnoho vlhkosti. Říká se, že tímto způsobem zahynuli např. básník Alkmán a Ferekýdés ze Syru.
F 34a = Plútarchos, Sulla 36, 5 (test. Alcm. 18 Calame)
Říká se totiž, že Hérakleitos a Ferekýdés by dali zdatnost i rozum, pokud by to bylo možné, aby se zbavili vší a vodnatelnosti.
F 36 = Maximos z Tyru, Dialexeis 7, 4 = Philosophumena 7, 4.9n. (p. 81 Hobein)
Ferekýdés ze Syru zahynul velice bolestivě, když bylo celé jeho tělo stráveno od vší. Vyhýbal se společnosti, protože se jeho vzhled stal ošklivým. Když za ním někdo přišel zeptat se ho, jak se mu daří, vystrčil škvírou dveří prst obnažený až na maso a odpověděl mu, že podobně se má i celé jeho tělo. Děti z Délu pak říkají, že se na něj rozhněval bůh, který je na Délu, a učinil mu to. Když prý se svými učedníky pobýval na Délu, řekl mnoho různých věcí o své moudrosti, například to, že neobětoval žádnému z bohů, a přesto žil spokojeně a bez potíží, o nic méně než ti, kdo obětují hekatomby. Za tuto prázdnou řeč tak zaplatil nejtěžší trest.
F 38 = Josephus Flavius, Contra Apionem I, 14 (p. 5 Niese); Eusebios, Praeparatio evangelica X, 7, 10 (p. 579 Mras) F 39 = Kedrenos Georgios, Compendium historiarum P94b (I, 165.18n Bekker) F 40 = Theodóros Meliteniotés, Fragmenta ex libro astronomia 12 (PG 149, 1000B) F 41 = Kléméns Alexandrijský, Stromata VI, 57, 3
Když pak [Pýthagorás] přišel na Lesbos, seznámil se prostřednictvím svého strýce Zósila s Ferekýdem. ... Poslouchal Ferekýda ze Syru, jak už bylo řečeno. Po jeho smrti se vrátil na Samos ... Cfr. I, 13: Cfr. I, 15: F 44a = Apollónios Tyanensis apud: Iamblichos, De vita Pythagorica 2, 9 (p. 8 Deubner) F 44b = Iamblichos, De vita Pythagorica 2, 11 (p. 9 Deubner) F 44c = Iamblichos, De vita Pythagorica 35, 248 (p. 133 Deubner)
Když se odtud [z Východu?] vrátil do Iónie, navštívil nejprve Ferekýda ze Syru...
[Pýthagorás] však poslouchal nejen Ferekýda a Hermodamanta, nýbrž i Anaximandra ...
Teprve poději Pýthagorás, žák Ferekýdův, jako první nazval sám sebe filosofem.
Neuvádí se však žádný jeho [Thalétův] učitel, stejně jako se neuvádí u Ferekýda ze Syru, jehož žákem byl Pýthagorás.
Homér a Hésiodos žili dlouho po trójské válce, o mnoho mladší než oni byli řečtí zákonodárci Lykúrgos a Solón i sedm mudrců a ti kolem Ferekýda a velikého Pýthagory...
... protože stará doba usoudila, že mnozí autoři byli bohové nebo božští, ... jako Orfeus, Músaios, nebo Ferekýdés, učitel Pýthagory.
F 49 = Aurelius Augustinus, Epistulae 137, 12 (p. 113 Goldbacher)
Pýthagorás, známý Ferekýdův, první z nich vynašel jméno filosofie...
A o Ferekýdovi ze Syru se píše, že prý byl učitelem Pýthagory.
Směji se také Ferekýdovým babským řečem i Pýthagorovu a Platónovu dědictví o učení, které, ačkoliv [to] někteří nechtějí [připustit?], také napodobovali.
Pýthagorás tvrdí, že byl Euforbos, a že je dědicem Ferekýdovy nauky. Aristotelés však nesmrtelnost duše potupil.
Tito pak jsou smíšení [mytografové], jako Ferekýdés, který učil Pýthagoru. Říkají, že dobrem a tím nejlepším je příčina a počátek všeho, podobně jako i Mágové...
Thalés, mudrc z Mílétu, jeden ze sedmi mudrců,
... tento Pýthagorás
Říká se, že Pýthagorás byl žákem Ferekýda.
F 55 = Apollónios Paradoxografos, Historiae mirabiles 6 (p. 124 Giannini)
Ión z Chiu o něm [o Ferekýdovi] praví:
Aristotelés ve třetí knize O básnictví říká, že ... s Thalétem (se přel) Ferekýdés ...
F 60 = DK 7 A 8 = Damaskios, De principiis 124b (I, 321 Ruelle; fr. 150 Wehrli; Eudémos fr. 117)
Nejsem si nevědom toho, že staří mluvili o Bohu rozmanitě. Vždyť u Ferekýda se střídají různé podoby [Diova jména]: Dís, Zén, Dén, Zás, podle jeho vlastního skloňování. F 63 = DK 7 B 13 = Filodémos, De pietate 47a14-21; p. 19 Gomperz (cfr. Epimenidés B 5), jiné čtení viz Diels-Kranz F 64 = Achilleus Tatios, Isagoga excerpta 3 (p. 31.28-32 Maass) F 68 = DK 7 B 2 /1 = P. Grenf. II, 11 (B. P. Grenfell - A. S. Hunt, Greek Papyri, Series II, Oxford 1897)
... [Kelsos] nepochopil, že tyto Mojžíšovy spisy, které jsou mnohem starší než nejen Hérakleitos i Ferekýdés, ale i než Homér, zavedly příběh o onom zlém [ďáblovi] svrženém z nebe. Onen had (ofis), podle kterého je u Ferekýda Ofioneus, byl totiž vyvržen z božského ráje za lidské provinění... F 84 = Tertullianus, De anima 28, 5 (p. 825 Wasznik) F 85a = Lactantius, Divinae institutiones 7, 7, 22 (CSEL 19, 608) F 85b = Lactantius, Divinae institutiones 7, 8, 7 (CSEL 19, 610) F 90 = Themistios, Orationes 2, 38a-b (p. 46 Dindorf = p. 53 Schenkl) |
|
Zpátky k mythografům
Zpátky na Předsokratiky
Zpátky na domovskou stránku fysis.cz